Osudný den ✔

11.První polibek

Ráno jsem se vzbudil až v 10. Chtěl jsem zajít do nemocnice, ale zazvonil mi telefon. Neznámé číslo. Zvedl jsem to.

,,Haló? U telefonu Cole Stevenson."

,,U telefonu matka Jessicy. Cole... Probrala se! Jessica se probrala z kómatu! Musíš přijet." panebože! Konečně. Věděl jsem, že se probudí.
,,Hned jsem tam!" řekl jsem a vyrazil na cestu.

Udýchanej jako prase jsem dorazil do jejího pokoje. Když jsem ji uviděl, musel jsem se usmát. Otočila se mým směrem. Dívala se na mě překvapeně a udiveně zároveň.

,,Mami, kdo je to?" a sakra... Zapoměl jsem, že mě vlastně nezná. Do prdele! Tohle jsem vůbec nedomyslel.
,,Tohle je tvůj přítel. Cole. Ty si ho snad nepamatuješ?"
,,Ne.. Nikdy jsem ho neviděla." co budu dělat teď?
,,Cole...?"
,,A..ano?" zakoktal jsem se, protože jsem byl snad poprvé v životě úplně podělanej strachy.
,,Nepamatuje si tě! Má výpadek paměti, proboha..." ne...nemá výpadek paměti. Nezná mě, ale to se teď nesmí nikdo dozvědět.
,,Nechám vás tady o samotě a Jessico? Drž se ho.. má tě hodně rád. Chodil za tebou snad každý den." mě je tak líto, že si myslí... No to je jedno.

,,Ahoj Jessico." podíval jsem se na ni a pousmál se.
,,Ahoj...ehm..Můžu se tě na něco zeptat?"
,,Jasně, ptej se na cokoliv." asi tuším na co se mě chce ptát.
,,Jak dlouho spolu..no..chodíme." zamyslel jsem se, co bych měl říct.

Dokonce jsem přemýšlel i nad tím jí říct, že se vlastně neznáme, ale když jsem viděl ten její pohled, okamžitě jsem změnil názor.

,,Asi... měsíc? Teď to nevím přesně... moc jsem to nepočítal." usmál jsem se a ona se rozesmála. Její smích měl na mě velmi zvláštní vliv. Takovej pocit jsem ještě nezažil. Byl to hřejivý pocit. Úplně mě očarovala.

,,Já bych to taky nepočítala." mluvila mezi smíchem a já ji se zájmem pozoroval. V tichosti jsme si zírali do očí.
,,Cole? Jak dlouho jsem byla vlastně mimo." řekla už trochu sklesle. Já k ní přistoupil a chytil ji za ruku.
,,Asi.. týden nebo dva. Dokonce byla možnost že..." stihla mi skočit do řeči.
,,Umřu... Cole? Ne.. to je jedno."
,,Ne.. co si chtěla říct." zajímalo mě to. Nikdy bych neřekl, že bych někdy mohl sedět u nemocničního lůžka, u cizí holky a předstírat, že spolu chodíme. Nikdy jsem nebyl na vážné vztahy. Jeden jsem měl, ale to bylo dávno.

,,Spali jsme spolu?" srdce mi vynechalo snad několik úderů. Ona se mě právě ptá na to, jestli jsme spolu spali? Jestli je panna tak... Řeknu jí že ne.. Kdoví co bych těma lžema způsobil.
,,Ne.. nespali... ehm.. Nechtěl jsem tě do toho nutit."
,,Dobře. Nevíš kdy mě pustí? Už bych odtud chtěla vypadnout." musel jsem se tomu zasmát.
,,To si asi ještě pockáš. Právě jsi se po několika týdnech probrala. Pochybuju, že by tě hned pustili."
,, Jo.. asi máš pravdu." zasmála se se mnou.

Ještě jsme si chvíli povídali, ale potom přišla její mamka. Rozloučili jsme se, ale já nemohl odejít jen tak. Díky ní se ve mě něco změnilo. Nevím co to bylo, ale měl jsem nutkání to udělat. Přistoupil jsem tedy k lůžku, chytil jsem její tváře něžně do svých dlaní a políbil jsem ji. Byl to snad ten nejdokonalejší polibek, co jsem kdy zažil.

Chvíli se na mě sice překvapeně dívala, ale potom se pousmála a polibek mi oplatila. Rozloučili jsme se a já šel nabitý pozitivní energií domů. Doma jsem se už jen usmíval.

Taak! Překvapení! 😂 Ne dělám si srandu. No... Snad se vám kapitola líbila. Já jsem s ní celkem spokojená. Doufám, že tam nemám chyby. Určitě nezapomeňte dát vote nebo komentář, pokud se vám to líbí.

Teris❤