„Lun?“ zamumlala mamka a bez zaklepání vešla do mého pokoje, posadila se na postel a vzala do ruky moji ruku.
„Nevím, proč ses tak rozčílila, vždyť víš, že si hledám chlapa kvůli vám!“ začala mile, a já se rozhodla, řeknu jí co mezi mnou a Nickem je.
„Hele mami víš Nick..“ nedopověděla jsem to, protože mě nenechala.
„Já první!“ začla povykovat jak malé dítě, poraženě jsem si povzdechla a dala jí tím volnost povídat, co měla na srdci.
„Včera, jak si utekla, sme si s Nickem povídali a po chvíli jsem ho políbila“ zastavilo se mi srdce, opravdu jo..
„No, neodtáhl se, takže jsem s ním došla k nám do pokoje a..“
„Mami!“ zaječela sem. „Tohle mi prosím neříkej!“
„K ničemu nedošlo“ mrkla na mě „ zatím“ dodala.
„Ale bylo to s ním báječný, dokud mu nepřišla SMS, řekl, že to musí vyřídit a vypadl“
„Můžeš prosím jít? Udělalo se mi nějak špatně“ zamumlala jsem a snažila se zadržet slzy.
Přikývla a zavřela za sebou dveře.
Ne, ne, ne… Tohle ne.
Začala jsem panicky brečet, lehla jsem si na postel a přikryla se celá pod peřinu.
Potřebovala jsem se vybrečet, ale tohohle na mě bylo moc, myslela jsem že konečně najdu, někoho komu budu opravdu moct důvěřovat, možná i časem milovat, že vím co je zač..
Mýlila jsme se…
Zazvonil mi mobil, ne, ne prosím ne..
„Hmm…“ zamručela jsme a snažila skrýt v mém hlase zoufalství a slzy.
„Lun? Pojď se mnou ven, nemůžu se tě dočkat“ nečekala jsem že mi jeho hlas podlomí kolena, ještě že sedím..
Nemohla jsem na něj začít křičet, nevím proč, ale něco mi v tom bránilo, možná to že se do něj moje mamka nejspíš zabouchla.
„Je konec Nicku, chápeš? Všeho co jsem udělala, lituju, už nikdy se mnou nejednej jinak než jako s dcerou tvé nadřízené“ řekla jsem a cítila, jak se mi na tváře derou další a další slzy.
„Co?! Počkej! Co?! Jak konec?! To chci slyšet z očí do očí, za chvíli jsem u tebe!“ řekl vyděšeně.
„Nejezdi sem! Prostě konec!“ vykřikla jsem a zapomněla krýt popotahování.
„Ty brečíš?! Co se sakra stalo?!“
„Nashledanou pane Brooksi“ Vzpomněla jsem si na jeho příjmení a položila mobil.
Začala jsem vzlykat „ne,ne, ne!“ začal jsem mumlat.
„Už nikdy tě nechci vidět, zasraný světe!“ zařvala jsem a přikryla se znovu peřinou.
Už nikdy se mnou nejednej jinak než jako s dcerou tvé nadřízené, běželo mi v hlavě stále dokola a já se po chvíli depresí propadla do říše snů.
„Luno! Ty jsi nemocná? proč spíš?“ probudil mě ječák mé sestry a po chvíli síla jejího těla které se na mě povalilo.
„Je tu pan Brooks, máš jít dolů, volá tě mamka“ Opakovala pořád dokola.
„Drž hubu a vypadni!“ zařvala jsem a ona opravdu odešla.
Vstala jsem a podívala se na sebe do zrcadla, byla jsem od toho pláče nateklá, ale mě to nezajímalo.
„Co chceš mami?!“ zavolala jsem z chodby a doufala že nebude chtít abych šla dolů.
„Pojď dolů!“ sakra.
„Co je?“ došla jsem do kuchyně a uviděla Nicka, zkroušeného, s divným výrazem ve tváři.
Byl tak krásnej..
Byl neoholený, takže mojí ruku lákalo pohladit ho po tváři. Ale pro mojí mysl se stal tento člověk nechutným stvořením.
„Nick nás zve na ples, sice ho pořádá naše společnost, ale bez doprovodu by to nebylo ono“ zamrká máma laškovně a mně se z ní udělá špatně.
„Možná zná i někoho v tvém věku..“ začla máma ale já jí zastavila.
„Nikam nejdu“ řekla jsem prostě a otočila se, rozhodnutá vrátit se do postele a už nikdy nevstát.
„To máš smůlu děvenko! Jdeš!“
Zaťukání na dveře.
„Nevcházet“ zakřičela jsme a překryla si hlavu peřinou.
Uslyšela jsem zavrzání dveří, dotyčný neví, co znamená nevcházet.
Tíha těla usedající na mojí postel poukazovala na fakt, že dotyčný je muž.
„Absolutně nechápu, co jsem ti udělal“ promluvil Nick po chvíli ticha a já se ještě víc zachumlala, aby náhodou z pod peřiny nevykukovala část mého těla, ještě by mi tahle nestvůra ublížila.
Při každém jeho slově mi křupalo srdce a rozpadalo se na tisíce kousků.
„Odejdi prosím“ zlomil se mi hlas a já se rozbrečela.
Rychlým pohybem ruky mě odkryl a já držela víčka těsně přimknuté.
„Podívej se na mě, prosím“ zašeptal a já otevřela jedno zarudlé oko.
Po tváři mi tekla slza a on mi jí bříškem palce otřel.
„Nešahej na mě“ promluvila moje pusa, bez toho aby jí mozek dal rozkaz.
Odtáhl se.
„Prej: nejsem u mámy v posteli“ vypadlo ze mě najednou a já si musela pusu překrýt rukou, aby náhodou nevypustila ještě nějaké jiné informace.
Zarazil se.
„Já“ začal koktat, když pochopil.
„Ona ti to řekla“ promluvil po chvíli.
„Je to moje máma říká mi všechno!“ vyjela jsem a už mi nevadilo, co za věci budu říkat.
„Já si to neuvědomil, prostě mě najednou líba..“
„Přestaň to svádět na mojí mámu!“ vyjela jsem.
„Víš, jste si tak podobný a ona, je vážně moc milá, neuvědomil jsem si..“ vlepila jsem mu facku, na jeho krásné tváři se rýsoval obtisk mé ruky.
„Vypadni“……
