„Ahoj Mami, jdu s Gábi do školy“ zavolala jsem do domu a chytila malou ručičku Gábi, poprvé za dva roky jí zase vedu do školky.
Otevřela jsem dveře a pohled mi padl na kytici růží před prahem, byli rudé a krásně voněly, mezi nimi vykukoval malý lísteček.
„Přečti pro koho to je“ zapištěla Gábi a já jí poslechla, zvedla jsem ty krásné růže a přičichla si.
Gábi netrpělivě vytrhla z růží lísteček a začala předčítat.
„Každý den budeš mít před dveřmi tyto růže, budu je sem dávat, dokud mi neodpustíš
-podepsán- Největší debil pod sluncem“
„Gábi nenadávej“ okřikla jsem jí a strčila lísteček do kapsy.
„Ale to tam bylo vážně napsaný“ začala se hájit a chytla mě za ruku „tak už jdeme?“
°°°°°°°°°
O měsíc později:
Každý den jsem nacházela přede dveřmi rudé růže, dnes však byli modré a byl u nich znovu lísteček.
Červené vyprodali
Nic víc nic míň, jenom, „červené vyprodali“.
Byla sobota večer, takže jsem se spokojeně natáhla na postel a přemýšlela, už ho trápím dost, měla bych mu vážně odpustit.
Poklesli mi víčka a já se propadla do říše snů.
Běžím loukou, slunce, lesy, teplo.
Přede mnou stojí můj táta, moc dobře si jeho tvář pamatuji i když zahynul když mi bylo devět, každý večer si ho vybavuji.
„Co tu děláš?“ usměju se na něj a pokusím se ho obejmout, ale jeho tělo mnou projde, jako by nebyl vůbec hmotný.
„Nech okno otevřené“ zamumlal jen a já se přesunula do pochmurné místnosti.
Na zemi ležela mrtvá Gábi a vedle ní seděla moje mamka a brečela.
Tma..
Trhnutím jsem se probrala a podívala se z okna, už byla tma, otřásla jsem se a pokusila se na ten sen zapomenout.
„Lun!“ uslyšela jsem tlumené zavolání.
Vstala jsem a došla k oknu, pomalu jsem ho otevřela a vyhlédla ven, směrem ke mně šplhal Nick po parapetu.
„Vypadni“ zamumlala jsem a prásknutím zavřela okno.
Hlasitý křik, rána a ticho…
Hrozivé ticho.
V hlavě se mi vybavil hlas táty „nech okno otevřené“.
