Tábor plný překvapení

27. kapitola

×O ROK POZDĚJI×
,,Sall, pospěš! Přijedeme na tábor pozdě," zakřičel Tim přes celý náš byt a nervózně přešlapoval sem a tam.
,,Už běžím, zlato. Jen ještě musím vzít ten seznam jmen z ložnice." odpověděla jsem mu a rozběhla se směrem k ložnici. Zamířila jsem k psacímu stolu, kde ležel onen papír. Sáhla jsem pro něj, zvedla ho, ale najednou mou pozornost upoutalo něco jiného. Fotka, která ležela pod tím listem. Fotka stará rok. Fotka z tábora. Fotka vyfocená ještě před tou tragédií.
Zvedla jsem ji a nepřítomně na ni hleděla. Po tvářích se mi začaly pomalu kutálet kapičky slané vody. Vzpomínky na tuto událost se mi zběsile honily hlavou.
,,Sally, víš, že tě miluju, ale fakt už musíme j... Sall, copak je?" zarazil se a jakmile mě viděl ubrečenou, ustaraně přiběhl ke mně. Mlčky jsem mu podala fotografii. Podíval se na ni a pak mě silně obejmul. Přitiskl si mou hlavu k jeho hrudníku a pomalu mě hladil. Rozbrečela jsem se ještě víc. Plakala jsem tak, že jeho triko bylo po chvíli mokré od mých slz.
,,Zlato, neplač mi tady. Byl to hrozný rok, ale nezapomeň i na ty dobré věci. Vzpomeň si, jak tohle trápení skončilo. Vzpomeň si na tu cestu s kluky z Fall Out Boy," utěšoval mě. Zavřela jsem oči a vzpomínala, tak jak mi Tim řekl. Vzpomínala jsem na to, co vše se stalo poté, co jsme odjeli z tábora.
Vy také chcete vědět, co se stalo poté? Nu dobrá.
Po těchto událostech se uvažovalo, že se ranč nadobro zavře a prodá, protože se nevědělo, zda se Teri probudí z kómatu. Kdyby se neprobudila, ranč by neměl žádné majitele. Avšak Teri zabojovala, probrala se a zázrakem to přežilo i její dítě. V dubnu porodila nádhernou holčičku, kterou pojmenovala May. Takže se ranč zavřít nemusel, Teri s Ellie ho daly zpátky do pořádku a teď zde i s May a koňmi spokojeně žijí. S Timem jsme se rozhodli přestěhovat na okraj Chicaga, abychom to měli blíže a mohli tam jezdit každý den, jak za Ter, Ell a May, tak i za našimi koňmi.
Diana byla dlouhou dobu hodně zasažena úmrtím Aarona a nechtěla o novém koni ani slyšet. Nakonec se ale stejně rozhodla, že si nějakého pořídí. Vybírání nebylo zrovna jednoduché, její kritéria byla dost náročná, ale po měsíci každodenního hledání na internetu si konečně vybrala. Teddyho. Určitě si teď říkáte:,,Tak roztomilé jméno, to musí být jistě nějaký poník," ale to je omyl. Představte si tu situaci. Diana si jde po výběhu a volá:,,Teddíčku. Můj maličkej, poojď." Člověk by řekl, že k ní přiklusá nějaký poník, nebo prostě menší kůň, ale ne, ono totiž přiběhne obří strakatý hovado, nápadně podobné koni, co má v kohoutku tak 2 metry a váží minimálně 700 kilo. Ano, tohle je ten Dianin 'maličký Teddík', jak mu s oblibou říká. Zábava sledovat Diu, která má tak maximálně 165 cm, jak se snaží na Teddyho vyšplhat. Ale musím uznat, že povahou je opravdu zlatý a se všemi si naprosto sedl, což je důležité.
A co se stalo dál?
Vrah i jeho komplici - teda ti, co přežili - dostali doživotí, takže si teď pěkně hnijou v base.
Letní tábor se málem neuskutečnil, protože kvůli loňskému řádění nechtěli rodiče své děti pustit, avšak některé děti tak naléhaly na Teri i rodiče, že se tábor nakonec opravdu konat bude, sice s méně dětmi, ale to nic moc nezmění.
Na jízdu s kluky z FOB taky jen tak nezapomenu. Patrick vytáhl kytaru, Pete přejel odbočku, takže jsme si najeli 30 kilometrů navíc. A proč? Také zajímavá historka. Zatímco já, Pat, Tim a Diana jsme zpívali a hráli na kytaru, Andy a Joe se rozhodli dávat si nějaké úkoly, takže třeba to, že Joe měl mít 10 minut vystrčenou hlavu z okna a křičet, že je pes. Samozřejmě dostal snad všemi větvemi do obličeje a do pusy mu nalítalo několik desítek, možná stovek, much, chudinky mouchy. No, ale abych se dostala k tomu, proč Pete přejel odbočku. Andrew dostal za úkol 5 minut bubnovat na jeho hlavu a to se Peteovi nelíbilo. Pustil volant, sebral Andymu paličku, jež se povalovala na sedadle spolujezdce a chtěl ho tím bouchnout, aby toho nechal. Jenže se netrefil a Andy se s ním začal přetahovat. Po chvilince se otočil zpátky k volantu a začal se opět věnovat řízení. Kupodivu jsme se nevybourali, ale odbočení jsme mohli udělat leda tak pápá. V tu chvíli jsem měla chuť ty tři, Joea, Petea a Andyho, uškrtit, upálit, utopit a zahrabat, ale nakonec jsem vlastně ráda, že se to stalo. Hrozně nás to všechny sblížilo a teď jsou z nás všech dost dobří kamarádi.
,,Už je to v pořádku?" vytrhl mě Tim z mého vzpomínání.
,,Jo jo." zvedla jsem hlavu a usmála se. Přikývnul a rozešel se ke dveřím.
,,Jdu odnést věci do auta, přijď tam," řekl, sebral zavazadla a pak bylo slyšet jen klepnutí dveří.
Rychle jsem pobrala poslední věci, co jsem potřebovala a chystala se na odchod.
Vrátila jsem se do ložnice, znovu se podívala na tu fotku, ale tentokrát mi vykouzlila jakýsi úsměv na tváři. Vzala jsem ji a připla na nástěnku, kde se nacházelo už spousta obrázků, které pro nás něco znamenají a tenhle mezi ně rozhodně patří. Je to poslední fotka se všemi pohromadě. Je to smutný, ale život jde dál a vše špatné je vlastně k něčemu dobré. Nesmíme vidět pořád jen to špatné, musíme se naučit všímat si i těch dobrých věcí, i když to můžou být maličkosti.

Tak jsme se dostali na konec příběhu, kapitola možná taková nic extra, ale potřebovala jsem to nějak shrnout. Moc vám děkuju za všechny komentáře a votes. Všechno z toho mě hrozně potěší. Pořád nemohu uvěřit, že příběh, který jsem začala psát ve svých 13 letech (proto jsou možná první kapitoly takové nic moc - byla jsem docela malá) má přes 6K přečtení. Už nevím, co dál psát, stejně si to nikdo nečte. Nu, prostě DĚKUJU MOC VÁM VŠEM.
P.S.: Pokud máte nějaké otázky, klidně se mě zeptejte v komentářích, odpovím na všechny (snad)
~Karoline Dunseph