Tábor plný překvapení

23. kapitola

Diana seděla u Aarona a dávala mu poslední sbohem. Seděla tam takhle asi hodinu.
,,Dio?" promluvil po tom dlouhém tichu Tim.
,,Neboj, už jsem skončila. Zavolejte Kevinovi, ať ho odveze. Nemohu už dál sledovat to jeho bezvládné tělo.." zvedla se, otočila se k nám zády a opět se rozbrečela.
,,Proč se tenhle rok muselo všechno posrat?" zakřičela a rozběhla se k táboru. Nemohla jsem se koukat na to, jak se trápí. Ale Aaronova smrt poznamenala i mě. Aarona s Aragonem jsme si koupily ve stejnou dobu. Byl jim rok a ti dva spolu celou dobu vyrůstali. Byli to celý život nejlepší přátelé, prostě něco jako já s Diou. A kdoví, jak na tuhle situaci zareaguje Aragon.
,,Dio! Počkej! Nemůžeš jít sama, furt se tady někde pohybuje ten chlápek." rozběhla jsem se(běh to tedy moc nepřipomínalo, no jo, blbá noha) za ní.
Po chvilce jsem ji dostihla a položila jí ruku na rameno. Zastavila a otočila se na mě. Oči měla plné slz.
,,Sall, promiň, ale já na to nemám, rozhodla jsem se...přestěhuji se a sem na ranč už ani nevkročím." vykoktala ze sebe větu, která mi vyrazila dech.
,,Co? Kam se budeš stěhovat? A proč? Já tě potřebuju." vychrlila jsem na ni a následně se rozbrečela. Musela jsem si sednout na zem, aby to se mnou nešvíklo.
,,Sall, ty víš, že tě mám ráda, jsi přeci moje nejlepší kámoška, ale musím se přestěhovat...nejspíš zpátky do New Yorku k rodině, ale ty to beze mě zvládneš. Máš tu Tima, Aragona, rodinu a spoustu přátel." na chvíli se odmlčela.
,,Já už tu mám prakticky jen tebe...a kdybych tu zůstala, rána po Aaronovi by se mi nikdy nezahojila, já bych se zhroutila a nakonec bys to odnesla i ty. A to já nechci. Musíš jít dál jako já." chytla mě za ruce a podívala se mi do očí. Její nádherně hnědé oči byly zaplaveny slzami...přesně jako ty moje. Objala jsem jí a v jejím náručí jsem se rozbrečela ještě víc. Moje nejlepší kamarádka, ta, která se mnou byla i v těch nejhorších situacích, se chtěla odstěhovat. Pryč ode mě. Pryč od všeho, co měla tak ráda.
Něco jsem si uvědomila. Proč by se měla stěhovat? Když mi zemřela Luna, můj úplně první kůň, kterého jsem dostala od babičky na dožití, také jsem se chtěla stěhovat. Všechno mi to tu Babču, tak jsem Luně přezdívala, připomínalo. Ale Diana mi to rozmluvila a držela při mě. Hrozně mi pomohla a teď je řada na mě.
,,Dio, ty se nesmíš přestěhovat." vyhrkla jsem najednou. Ona mě pustila z náručí a nechápavě se na mě podívala.
,,Ale já..." začala, ale já ji nedovolila to dokončit a přiložila jsem jí na pusu dlaň.
,,Ty jsi mi vždy pomohla, když mi bylo nejhůř, rozmluvila jsi mi dokonce stěhování a nebýt toho, tak jsem se nikdy s Timem nepoznala. A teď jsem na řadě já, pomohu ti, protože ti toho tolik dlužím a já...já...já o tebe nechci přijít. Kámošku, jako jsi ty, už v životě nenajdu. Dio, prosím, nestěhuj se." usmála jsem se na ní. Slzy už pomalu přestávaly téct. Najednou Dia odtáhla mou ruku od její pusy a silně mě objala.
,,Sall, promiň. Já...já...já jsem byla prostě v šoku a chtěla jsem od všeho utéci. Musím se tomu postavit, jako jsi to udělala kdysi ty. A ty jsi nyní v ještě horší situaci...vždyť tě unesli, znásilnili a postřelili! Byla jsem sobec, fakt mi to promiň." položila mi hlavu na rameno a já cítila, jak jí z očí opět tečou slzy.
,,Dian, ty se nemusíš za nic omlouvat! Já vím, jak je to těžké, já si to také prožila, ale já ti s tím pomohu bojovat. Vždy jsem tu pro tebe, to si pamatuj." pohladila jsem jí po hlavě, přesně tak, jak to ona dělala mně.
Najednou se ozvalo sarkastické tleskání.
,,Tak dojemné, taaak dojemné. Ale holky, nezapomeňte, že já jsem tu pořád a s vámi mám nějaké nevyřízené účty." ozval se z lesa ten hlas, ten jeho odporný hlas.

Prosím, neukamenujte mě, že dlouho nebyla kapitola, já to vím. Nebudu se vymlouvat na to, že nebyl čas, atd...prostě jsem neměla nápady a hlavně se mi vůbec nechtělo a musela jsem se do toho dokopávat, což nechci. Ale už mě to zase chytlo, mám zas nápady, takžee...budu pokračovat!
Doufám, že se Vám tato kapitola líbila, zase jsem skončila v tom napínavým...pardon :D
~Karolinee(ano, změnila jsem podpis :D)