Tábor plný překvapení

26. kapitola

Svírala jsem zbraň v ruce a pomalu scházela schody dolů. V domě bylo naprosté ticho, ale venku se pořád ozývaly nějaké zvuky. Pomalu a opatrně jsem se plížila dolním patrem směrem k hlavnímu vchodu. Najednou se domem rozlehla obrovská rána. Instinktivně jsem se rychle schovala za roh a chytila pistoli ještě pevněji. Nenápadně jsem vykoukla, abych zjistila, co to bylo. Stalo se něco, čehož jsem se obávala. Dveře byly vykopnuty a v nich stál ten vrah, ale nebyl sám. Byl tam s ním ještě nějaký neznámý chlap. Šla z něj hrůza. Vyholená hlava, namakané tělo a v ruce nůž.
Přitiskla jsem se ke zdi a doufala, že mě neviděli.
,,Jsem rád, že jsi mi přijel na pomoc, brácho. Teď jen najít ty dvě holky a toho kluka, zabít je a odjet někam daleko. Hlavně to musíme udělat nenápadně, všude jsou tu fízlové a už tak bylo těžké se dostat až sem, takže nesmíme nic posrat, je ti to jasný?" zaslechla jsem. Polil mě horký i studený pot zároveň. Přitiskla jsem se více ke zdi, abych nebyla vidět.
,,Určitě budou nahoře, jdeme!" zavelil hluboký hlas, jenž nejspíš patřil tomu namakanci. Rozešli se směrem ke schodům. Nevěděla jsem, co mám dělat, hlavou se mi honilo mnoho myšlenek. Nakonec jsem se rozhodla pro něco bláznivého.
,,Hej, vy! Co tu chcete? Jestli hledáte mě, tak jsem tady!" zvedla jsem se, vylezla zpoza rohu a zakřičela tuto větu. Zastavili se a pomalu se otočili.
,,Ale, ale, ale...holčička je vzhůru. Zabij ji, Franku!" zlomyslně se usmál Bill a proti mě se najednou rozešel ten chlap s kudlou.
Nadechla jsem se, zvedla oči a zmáčkla spoušť. Domem zazněl výstřel. Otevřela jsem oči. Trefila jsem se. Frank se skácel na zem. Pomalu a těžce dýchal, až nakonec vydechl naposledy.
,,Tak to jsi přehnala." rozčílil se ten slizoun a rozběhl se naproti mně. Zkusila jsem zmáčknout spoušť znovu. Nic. Došly náboje. Lekla jsem se a snažila se mu utéci, což samozřejmě s tou nohou moc nešlo. Dostala jsem se do slepé uličky. On zpomalil a pomalu se ke mně blížil.
,,Tohle je tvůj konec." řekl, vytáhl z kapsy nůž a napřáhl se. Zavřela jsem oči. Byla jsem již smířená se svou smrtí.
Najednou se ozvala rána. Otevřela jsem vylekaně oči. Přede mnou na zemi ležel Bill a nad ním...nad ním stál Patrick s baseballovou pálkou.
,,Patricku! Tys mi zachránil život!" zakřičela jsem radostně a pevně ho objala.
,,Co se tady proboha stalo?!" ozvalo se za námi. Pustila jsem Patricka a otočila se. Stáli tam ostatní a vypadali velice vyděšeně.
(...)
Všechno jsem jim i s Patrickem vysvětlila, zavolali jsme policisty a ti si odvedli Billa, který byl pořád omráčený od té rány do hlavy. Tělo Franka odvezla pohřební služba. Cítila jsem se provinile, i přesto, že bych jinak přišla o život.
Pořád jsem se třásla strachy. Tim mě objal a začal hladit po vlasech.
,,Sall, to bude v pořádku. Už nám nic nehrozí. Jsme v bezpečí, ale přesto raději odjedeme ke klukům do Chicaga, ano?" snažil se mě uklidnit.
,,Já zabila člověka... Jsem zrůda!" vykřikla jsem se slzami v očích.
,,Zlato, to byla sebeobrana. Nejsi zrůda. Jsi moje princezna." přitiskl si mé tělo k sobě a políbil mě na vlasy.
(...)
,,Tak můžeme vyrazit?" usmál se Joe a zabouchl dveře.
Nadechla jsem se a přikývla. Tim mi jako pravý gentleman otevřel dveře a pomohl nastoupit.
Když nastoupili i ostatní, auto nastartovalo a vyjelo pryč z tábora.
Koukala jsem sklesle z okénka a potichu se se vším loučila. Na toto místo se asi dlouho nepodívám. Policie zde ještě zajišťovala nějaké stopy, důkazy a tak, takže ranč na nějakou dobu zavřela.
V autě panovala taková divná nafouklá atmosféra. Všichni mlčeli.
,,Tohle se mi nelíbí. Co kdybych něco zazpíval?" prolomil ticho Pat a odněkud vytáhl kytaru.
,,Eh, Patricku? To fakt všude taháš kytaru? Odkud jsi jí vůbec sakra vytáhl?" zavalila jsem ho otázkami.
,,Pracovní tajemství." zazubil se a začal zpívat. Celé auto zpívalo, dokonce i Diana, která jejich písničky tak nenáviděla. Nálada všech se ihned zlepšila.

Pomalu, ale jistě se blížíme ke konci tohoto příběhu. Pokud mi to vyjde, příště již bude již poední nebo alespoň předposlední kapitola a tento příběh ukončím, ale kdoví. Jinak moc děkuji za více jak 6K přečtení, opravdu moc si toho vážím.