Love and Fame || One Direction fanfiction

Chapter 18

Harry se rozběhl chodbou, schody bral po dvou, někdy i po třech a během několika vteřin se ocitnul před dveřmi jeho, nyní už spíš jeho a Elina pokoje.

Lehce zaklepal, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Zkusil to znovu ale opět bez odezvy. Zhluboka se nadechl, a vzal za kliku, k jeho překvapení se dveře otevřely, ale v pokoji nikdo nebyl.

Harry se na chvilku zamyslel a pak zamířil do Jimova pokoje.
Jim otevřel hned, a když viděl Harryho, zatvářil se trochu vystrašeně.

„Je u tebe El?“

Zeptal e Harry.

„Ne, proč?“

Zatvářil se nechápavě Jim.

„To je jedno, díky.“

Odvětil Harry, otočil se na podpatku a pokračoval v pátrání. Došel až k Elinu původnímu pokoji. Zaklepal, ale opět se nikdo neozval. Znovu tedy vzal za kliku, ale tady bylo zamčeno. Bylo mu jasné, že El je tam, takže zkusil znova zaklepat a zavolat na ní.

Stál tam tak asi deset minut a pomalu se začínal vzdávat, když z druhé strany promluvila El. Nebylo to ale úplně to, co chtěl Harry slyšet.

„Jdi pryč a nech mě být!“

Harry se zarazil, ale došlo mu, že nemůže čekat nic jiného.

„El“

začal

„Prosím. Víš, že bych ti nikdy neublížil.“

El se neudržela a zakřičela.

„Vždyť jsi mi dal facku.“

Harry smutně zavrtěl hlavou. Tohle vážně pokazil.

„El, prosím, ty víš, že to jsou ty prášky.“

Chvilku bylo ticho a pak se ozvalo cvaknutí zámku, když El odemkla a dveře se pomalu otevřely. Nicméně El si stoupla tak, aby Harry nemohl dovnitř.

,,Já vím, ale zkus pochopit ty mě, co jako bude příště? To mě rovnou přizabiješ? Nebo někoho jinýho? Jak by to asi skončilo, kdyby nepřišel Liam?“

Harry jí na to neměl co říct, protože věděl, že má pravdu. Místo toho se jen zeptal.

„Znamená to, že je to konec?“

Teď pro změnu nevěděla El, co říct.

„N-ne, to jsem tím říct nechtěla. Já tě miluju, Harry, to se nezmění, ale prostě mám strach.“

Tím konečně nahlas pojmenovala pocit, který se jí poslední dobou zmocnil pokaždé, když se Harry byť jen na vteřinu zatvářil nějak smutně nebo naštvaně.

Harry se zatvářil, jako kdyby ho kopla.

„Ty-ty se mě bojíš?!“

El opatrně přikývla.

„Ne, teda jo, to se těžko vysvětluje. Bojím se toho, co by se mohlo stát, tebe ne, teda normálního tebe ne.“

On se zatvářil snad ještě nešťastněji.

„Já tomu rozumím, v těch chvílích se bojím sám sebe i já. Ale nechci, aby ses mě bála ty. To prostě nejde. A udělám cokoliv, abych tě ochránil před sebou samým, i kdyby to znamenalo, že bychom se rozešli.“

„Cože?“

Zeptala se překvapeně El, protože toho čekala hodně, jen tohle ne. Vzala Harryho za ruku a vtáhla ho do pokoje. Zavřela za nimi a podívala se mu do očí.