Love and Fame || One Direction fanfiction

Chapter 21

Byly Vánoce. Všechno venku bylo zapadané sněhem, zkrátka zima jako z pohádky. V domě Landových se vládla doslova vánoční nálada, všude vonělo cukroví a zněly koledy. Malá holčička s tmavými vlásky seděla u svého psacího stolu a soustředěně něco kreslila.

V tom se zpod schodů ozvalo: „Eli! Pojď dolů! Jdeme zdobit stromek.“

„Jo, za chvilku přijdu.“ odpovědělo děvčátko a nerušeně pokračovalo v práci.

O pár minut později se na schodech ozvaly kroky.

„Co tu děláš?“ zeptal se jí její starší bráška.

„Kreslím dopis Ježíškovi.“ vysvětlila.

Tom se ale zatvářil ještě zmateněji.

„Vždyť ten jsme už poslali.“ divil se.

„Já vím, ale já jsem zapomněla na jedno přání.“ vysvětlila El.

„Aha a na co?“ zeptal se Tom.

El mu pyšně předvedla obrázek. Byly na něm čtyři postavičky, dvě větší a dvě menší a všechny se drželi za ruce.

„Co to je?“ zeptal se Tom trochu odměřeně.

El prstem začala ukazovat na jednotlivé postavičky.

„To jsem já, to je mamka, to jsi ty a tohle je taťka. Já bych si totiž přála, abychom všichni byli spolu.“ objasnila význam obrázku.

Tom se přestal usmívat, vztekle obrázek zmačkal a hodil do koše.

„Táta se nevrátí, copak to nechápeš? Je pryč už několik měsíců a ani jednou se neozval. Rozumíš?“ zakřičel na El.

Jak ho poslouchala, Eliny oči se začaly plnit slzami, až nakonec propukla v hysterický pláč a utekla z pokoje. Běžela za mamkou, která byla v kuchyni a opakovala jí své přání.

Mamka se ji snažila utěšit a tak jí jemně řekla, že Tom má pravdu, že tatínek skutečně nepřijde, protože to nejde. Ale má ji moc a moc rád.

Nakonec se jí skutečně podařilo El utišit a mohla se jít dál věnovat svým povinnostem. El měla za to, že od té chvíle už bylo všechno v pořádku, ale netušila, že její maminka následující hodinu plakala, stejně jako Tom, který zůstal v jejím pokoji.

Zbytek dne i Štědrý večer proběhly v klidu. Těsně než šla El spát, vzpomněla si na svůj obrázek a rychle ho vytáhla z koše. Pro jistotu ho schovala na dno šuplíku v nočním stolku, kde obrázek zůstal několik let.

Potom, když El bylo už asi dvanáct a pochopila, proč se Tom tenkrát tolik rozčílil, protože jejich táta se už nikdy neukázal, ho spálila.

El vyprávěla Harrymu, jak se její rodiče hádali, jako jednoho dne táta zmizel a až do toho dne se neozval jinak než několika zprávami za rok. Vyprávěla mu, jak se o ni Tom staral a stále občas stará, jak i přesto, že jim to ublížilo, je to vlastně ohromně sblížilo.

Harry jen tiše seděl a poslouchal, nakonec jen zavrtěl hlavou a zkonstatoval, že tohle nepochopí. Když mu pak El oznámila, že druhý den, než se vrátí zpět do Londýna, se s ním spolu s Tomem sejdou, nemohl uvěřit vlastním uším.

El mu to vysvětlila stejně jako předtím Tomovi a byť se to Harrymu stále moc nelíbilo, nakonec souhlasil, že to je to nejlepší, co může udělat.

O chvilku později se rozhodli, že půjdou spát. Po tom náročném večeru usnuli hned, jak si lehli a ze spánku je vytrhnul až budík, který El nastavila. Další den večer měli Harry a El odletět zpátky do Londýna, předtím ale ještě El a Toma čekalo jedno ne zrovna příjemné setkání.

Všichni společně se nasnídali, a ačkoliv zpočátku byla následkem předchozího večera nálada na bodu mrazu, postupně se vše vracelo do starých kolejí. V deset hodin se El s Tomem vypravili na náměstí, aby se setkali s tátou. Cestou spolu prakticky nepromluvili, oba byli ponoření do svých vlastních myšlenek. Když dorazili na místo, on už na ně čekal.

Jakmile si jich všimnul, vykročil směrem k nim.

„Ahoj Eliško, Tome, páni, nečekal jsem, že taky přijdeš.“ pozdravil je.

„Ahoj tati.“ pozdravili Tom a El.

Zastavili se v dostatečné vzdálenosti, a tak i když to chvíli vypadalo, že by je rád objal, nakonec to neudělal.

„Tak co, půjdeme se někam sednout? Myslím, že si máme co povědět, tak přeci nebudeme mrznout tady.“ navrhnul táta.

„Ne, myslím, že to nebude nutné.“ odmítla El.

„Vlastně jsem ti jen chtěla říct, že ses trefil, vážně si umím na věci udělat vlastní názor, ale bohužel už jsi až tak dobře neodhadnul, že Tom a mamka mi nemuseli nic říkat, protože mi došlo samo, že není správné jen tak odejít od svých dětí a roky se jim neozvat jinak než esemeskou k narozeninám.“ vychrlila El na jeden nádech.

Táta na ní zůstal jen šokovaně koukat.

„Jo, vlastně jsem ti ještě chtěla vrátit ten dárek. Nic od tebe nechci, a jestli si myslíš, že si mě můžeš koupit pár blyštivými kamínky, tak mě vážně znáš hodně špatně.“

„Eliško, já chápu, že se zlobíš, že vy oba se zlobíte, ale neznáte celou pravdu. Byli jste ještě malí.“ začal je přesvědčovat táta.

V tu chvíli už to Tom nevydržel a vložil se mezi ně: „Bylo mi 11. Netvrď mi, že to je až tak málo, abych si to nepamatoval, navíc kdyby to bylo jinak, nejspíš by ses nám ozval, přišel, nebo aspoň zavolal.“

El přikyvovala na znamení souhlasu.

„Přesně, tati, víš, kolikrát jsme kvůli tobě všichni tři brečeli, kolikrát jsme se s Tomem pohádali, kolikrát jsem si jako malá přála, aby ses najednou objevil ve dveřích?“ odmlčela se.

„Milionkrát, teda ze začátku. Potom už jsme si na to zvykli, víš? A zjistili jsme, že je nám spolu stejně dobře jako s tebou, ne-li líp. A teď? Teď už vím, že je nám takhle nejlíp.“ dokončila El a natáhla k tátovi ruku s balíčkem, který mu chtěla vrátit.

Tom si všimnul, že se jí ruka klepe nervozitou, a tak si stoupnul těsně vedle ní a chytnul jí za druhou.
Táta si balíček vzal, chvilku ho převracel v rukou, než promluvil.

„Fajn.“ řekl jen. „Nestojíte o mě, vaše volba. Chcete věřit vaší matce, fajn. Hrajete si na spokojenou, šťastnou a funkční rodinu, hrajte si. Já vám podal ruku k usmíření a vy jste mě poslali do háje. Takhle se rodina nechová. Takhle ne. Takže se nedivte, až se já taky přestanu chovat, jako rodina.“ naposledy na ně pohlédl a pak se s tichým s bohem otočil k odchodu.

El s Tomem se vydali na cestu domů.

„Co myslíš, že naznačoval tím, že se ještě budeme divit?“ zeptala se El.

„Nevím.“ odpověděl po pravdě Tom.

„Ale myslím, že buď to byly jen plané řeči. A jestli ne, tak to brzo zjistíme.“ ještě dodal a pak už jen tiše pokračovali v cestě.

Doma si El zabalila věci na turné a po dlouhém loučení s mamkou a Tinou, která se jen na chvilku zastavila, jí a Harryho odvezl Tom na letiště. Tam se rozloučili i s ním a o pár hodin později už vystupovali z letadla na letišti v Londýně.