50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

1.

23.2.17

Po otevření okna v mém pokoji usedám na své nejoblíbenější místo - jeho parapet.
Sedím a poslouchám zvuky lesa, jeho šumění a občasné zapraskání větviček, když nějaké mně neznámé zvíře vyráží na lov.
Přímo do obličeje mi dopadá jemné, žluté světlo lampy a mou tvář ovívá vlažný, občas studený vzduch.
Kolem již zmíněné lampy líně krouží můra, avšak i ta nakonec odletí a já tu zas sedím sama.
Pod náporem větru zavrzá branka od plotu a vyruší mé zamyšlení. Donutí mne pořádně se rozhlédnout po kraji a zaposlouchat se do zvuků noci.
Větve se ohýbají a skřípou pod silným větrem a v dálce zazní štěkot psa, který ještě neulehl ke spánku.
Okolo domu projede osamocené auto a já znovu zbystřím. Tato nezvyklá krása mne nutí zůstat na místě.
Až po několika minutách, kdy už i topení pod mýma nohama vychladne, se vzpamatuji a i přes značnou nechuť seskakuji z parapetu na studené lino. Jedinou věc teď vím jasně; hvězdy jsou jasnější, než byly a já musím jít spát.
Stýská se mi však po čerstvém vzduchu, proto se ještě jednou zvedám a otevírám okno, už však jen na ventilaci.
Můj spánek ještě oddálí modlitba, která je pro mne nezbytnou součástí dne.
Po ní však čeká mým tělem dlouho vyžadovaný spánek...

Abych to vysvětlila, tohle je série, kterou se pokusím psát opravdu každý den. Bude mít (snad) 20 dílů a potom uvidím ☺
A jinak vůbec nechápu, jak mě to mohlo napadnout 😉
Tak se mějte hezky
S Láskou Rivaira