50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

13.

10.3.17 - píšu to už dloouho

Znovu usedám na postel a přemýšlím o dnešním dni. Byl pěkný, ale teď už m už musím zase něco vymyslet. Nestěžuji si - baví mne to, ale občas mne opustí fantazie.

Dveře do dívčina pokoje se otevřou a dovnitř vstoupí sama jeho majitelka. Již ze zvyku nasaje jeho vůni a jako vždy v ní vyhledává jednotlivé složky. Její pokoj vždy voní podobně, ale nikdy stejně. Dnes cítí vůni zeleného čaje, sušených bylinek a knih. Spousty knih. Její pokoj je knihami přeplněn. Dokazují to čtyři knihovny, ale také všechna možná místa v pokoji, kde knihy leží. Ať už na stole, na skříních, ale i na podlaze, kde tvoří vratké sloupečky. Její rodiče již dávno vzdaly snahy o jakémkoli přesvědčení své dcery, že tolik knih nepotřebuje. Nikdy nepochopili její vášeň pro čtení - to, že každá kniha je kusem jejího života, že každý příběh ožívá dalším přečtením znovu a znovu, možná ještě více barvitě.

Knihy zkrátka leží téměř všude, avšak jejich majitelka se mezi nimi proplétá tak ladně, jako kdyby každý milimetr svého pokoje znala nazpaměť. A také tomu tak je. Ví, kde najde jakou knihu, nejspíše i ví, kolik jich tam celkem má. A tak usedá zády k posteli s další z milionu knih v ruce.

Nespokojeně a frustrovaně povzychnu. Není to nic moc, ale bude to muset stačit. Ještě více se zachumlám do teploučké peřiny a s modlitbou na rtech usínám.
Dobrou noc!