50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

32.

29.o3.2o17

Na vychladlou zem cosi dopadlo. To cosi přiletělo z nebe, snad aby se dostalo do ruky toho pravého, avšak kdo by mohl být pravý? Netknutě to na zemi zůstalo ležet možná dlouhé dny, avšak povídá se, že i týdny. Lidským okem to zůstávalo nepostřehnuto tak dlouho, že i jeho majitel se během té doby několikrát téměř vydal pro svůj majetek, byl však uklidněn a poprosen o setrvání. 

Majitel byl přesvědčen, aby doufal v lidské pokolení. Byl téměř donucen, aby se oprostil od jedné z mnoha důležitých věcí, které vlastnil, jen kvůli jednomu nápadu, spíše myšlence. Kvůli tomu, že kdosi doufal v lidi, doufal, že nejsme pouze necitelná stvoření, která se neštítí vraždy bližního svého, krádeží, smilnění a uctívání model. Ano, šli proti Božímu Desateru, avšak ani tak nad nimi Bůh nepřelomil hůl, nýbrž byl ještě více odhodlán svůj výtvor opravit, možná poučit.

To, co spadlo sem k nám, bylo jasně bílé, více zářivější, než čerstvě napadaný sníh. Více krásnější, než jakýkoli div světa. Bylo to přímé dílo Boží, každý by z něj cítil lásku a klid, avšak to dále leželo na špinavé zemi, lidmi netknuto.

To zářivě bílé a nádherné vypadalo téměř jako ptačí peruť a téměř tomu tak bylo. Neseděla jediná věc - ptačí pero. Nebyla ptačí, nýbrž Andělská.

Dobrou noc!