50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

37.

o5.o4.2o17

Uprostřed temné noci se náhle rozsvítilo světlo. I přes to, že bylo nesmírně ostré a silné, nikdy nemohlo protrhnout temnotu té noci. Jedno jediné světlo mohlo být silné jak chtělo, avšak nikdy se nemohlo rovnat moci temnoty, ne jediné.

Na druhém konci města se však nečekaně rozsvítilo další, ještě silněji, než to první. Jasně zářilo do temnoty, snad jako výsměch. I přes mnohem větší jas však stále nemohlo proniknout ke zdroji tmy, aby ho mohlo zničit a nastolit vládu světla. 

Postupně se k těm dvěma světlům přidávala i další, některá jasnější, jiná téměř neviditelná, avšak byla tam. A právě o to šlo. Nikdy nezáleželo na tom, jak jasně světla svítí, důležité bylo, aby jich bylo mnoho. Jen ve větším množství mohla něco dokázat, mohla nastolit mír a předat žezlo dni, světlu.

Postupně se ve všech domech rozsvěcovala další a další světla, až temnotu s konečnou platností přebila a nastal jasný den, po temnotě ani památky. Lidé konečně vycházeli domů bez strachu z přepadení, či jakékoli jiné újmy. Nastaly ty "lepší zítřky", kvůli kterým se začaly svíce, lampy či pochodně rozsvěcovat.

Ach, byla bych málem zapomněla. Pravda, to světlo byla naděje.

Dobrou noc!