50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

34.

o2.o4.2o17

Někde v hustém borovicovém lese se nacházelo útočiště všech ztracených duší. Stála tam dřevěná chatka, nijak velká, avšak útulná. Uvnitř byla skromně vybavená, všechen nábytek tvořil stůl, pár židlí a dvě postele. Vůně, která se usídlila právě do tohoto domu, připomínala domov, ať už byl jaký chtěl.

Toto stavení obývala žena, jejíž věk se z jejího vzhledu téměř nedal odhadnout. Opálenou pleť ošlehanou větrem brázdilo jen pár vrásek, černé vlasy neměly téměř žádnou šedinu, jen její zelené oči mohly něco vypovědět o letech na tomto světě.

Snad její moudrost a laskavost také něco vypovídaly, avšak dlouhé roky ji nikdo nepřišel navštívit. Až jednou, když v lese zabloudil jakýsi statkář, mohla dát najevo svou moudrost, která ho vyvedla z lesa ven.

Od té doby se vždy našel někdo, kdo se zastavil, alespoň na kus řeči, či na polévku, kterou vařila z nějakých hub. Byla ochotna radit všem, kdo měli dobré srdce. Jednou z jejích mnoha dobrých schopností byla také vnímavost, která jí mnohokrát pomohla.

Sama jsem se u ní několikrát stavila. Zprvu jen pro radu, avšak později mi tak přirostla k srdci, že jsem se musela stavět znovu a znovu. Ráda jsem naslouchala jejímu uklidňujícímu hlasu, který mě doprovázel do zákoutí mé mysli a pomáhal mi objevovat skrytou pravdu, po které jsem tak dlouho pátrala.

Dobrou noc!