50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

16.

13.3.17 - mám na noze jablko

Korunami stromů se proháněl vítr, čímž tvořil záhadné a děsivé stíny všude vůkol. Skřípění a vrzání jejich větví nedalo spát obyvatelům nedaleké vesnice, strašilo je. Bývali velmi pověrčiví, takže již měli své pověsti o tomto lese, které nebyly nijak milé, či nedejbože krásné.

Vítr se též proháněl po Kopcích Věčné Zeleně, kde se pod ním vlnila tráva a vytvářela dojem, že je to voda. Poryv větru sem donesl lísteček ze stromu, který dopadl na lesklou hladinu malého potůčku, který kopce ukrývaly pro zvěř a nenadálé poutníky. Avšak i toto místo bylo opředeno pověrami, které byly důvodem osamělosti tohoto překrásného místa.

A takhle to bývá často, naše vlastní strachy nás dělí od krás, které jsou nadosah. Avšak naše strachem zahalená mysl bude vždy krásu odhánět, ze strachu z nových věcí.

Se zabručením ulehám do postele a přemýšlím, tak o všem. Unaveně zívám a klíží se mi oči, je čas spát. S modlitbou na rtech tedy pomalu usínám.
Dobrou noc!