50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

35.

o3.o4.2o17

Hluboko ve strmých skalách se nacházel rozlohou veliký les, který byl tvořen převážně klečemi. Skrz tento les se jako stříbrná, blyštivá stuha klikatil potůček orámován nádhernou, zelenou travou. Vypusťme teď z hlavy potůček i les, dokonce i hory. Z předchozího vyprávění je důležitá hlavně tráva obklopující potok. 

V této trávě se totiž jako hvězdy na nebi skvěly květy pampelišek. Rozvily se teprve nedávno, avšak sytě žlutá barva jim patřila již od poupěte. Jejich plně rozvité květy, vypadající téměř jako slunce, byly jako připraveny pro vití věnečků nebo jen prosté ozdobení dívčích vlasů.

Bok po boku kvetly na té louce pampelišky s pomněnkami a maceškami, snad aby mohly obšťastnit kohokoli, kdo by se dostal do těchto končin, každý rok však čekaly tyto květiny zbytečně. Nikdo, kromě tam žijících zvířat, se neodvážil šplhat do strmých skal. Žádný z těch, kdo chodili pod úbočími hor, neměl ani ponětí o krásách a tajích těchto hor. Neměli vůbec zdání, že na skály není těžké vyšplhat, nevěděli, že se v nich skrývá bohatství v podobě různých rud, možná i drahých kamenů.

To však nikdo nemohl vědět. Lidé byli moc ustrašení a měli moc obav. Až o mnoho staletí později se kdosi odvážil do hor, aby mohl konečně spatřit to, co si lidstvo po tak dlouhou dobu upíralo vlastní hloupostí.

Dobrou noc!