50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

42.

1o.o4.2o17

Zahřmělo, snad jako předzvěst přicházejí bouře. První dešťové kapky těžce dopadly na zem, kde se rozstříkly a kapičky stékaly z kopců. Všichni lidé se utíkali schovat do svých příbytků a se strachem se tiskli v koutech. Báli se, že se jejich bozi zlobí a proto na zem vrhají déšť a blesky.

Jen jediná dívka v černých šatech zůstala venku. Bosa běhala po pěstěné trávě a její tělo se zmítalo v záhadném tanci. Její ústa opouštěla záhadná slova a očividně zaříkávala bouři, která se kvapem blížila. Deštěm zplihlé, hnědé vlasy jí splývaly po zádech a hnědýma očima bloudila po okolí.

První blesky udeřily blízko ní, druhá série však nebyla tak milá. Veliký blesk udeřil přímo do ní a vznesl ji vysoko do vzduchu. Po celém těle jí běhaly elektrické výboje a mokrý oděv byl rázem vysušen. Lesklé vlasy jí létaly kolem hlavy a spolu s doširoka rozevřenýma očima začínaly měnit barvu. Z hnědé na křiklavě zelenou zbarvily se její vlasy a oči nabraly nachový odstín. Sametově hebká kůže byla rázem pokryta černými znaky a i oblečení se změnilo tak, že by se za něj každá počestná žena styděla.

Takto se zrodila jedna z mnoha dalších čarodějek, kněžek krutých bohyní Erínyí. Místo nich se mstily a místo nich rozpoutávaly rozepře mezi dobrými přáteli. Z nevinných dívek se při bouřích stávaly kruté, nevypočitatelné bytosti, které neměly slitování.

Dobrou noc!