28.o3.2o17 - po koncertu
Pokoj byl zaplněn svíčkami, jejichž plameny se mihotaly a osvětlovaly tmavý pokoj. V pokoji stála dívka, jejíž vzlyky zaplňovaly celou místnost. V jejích očích by ani nemusely být slzy, aby kdokoli poznal, že je to zlomený člověk, zdrcený svým žalem. O chvilku později dívku zradily nohy a sesula se na zem, kde pokračovala v beznadějném pláči. Slz bylo mnoho, uhasily svíčky v dosahu a smáčely její šaty, černé šaty.
Věděla, že by neměla projevovat slabost, avšak bolest byla mnohem silnější, než jakékoli vštěpené zásady, či svědomí. Nikdo jí nemohl zakázat pláč a smutek. I kdyby chtěl, nedokázal by to kvůli lidskosti, která v něm zbyla.
Beznaděj, to bylo to jediné, co dívka cítila. Srdce se jí pomalu lámalo na drobné kousky, které ji řezaly v těle, avšak bolesti se nedalo zabránit. Ona dívka byla zoufalá, v jednom momentě ztratila celý smysl života. Všecičko, co měla naplánované, se najednou rozpadlo a ona věděla, že již nikdy nedokáže nikoho milovat tak, jako toho, kdo právě ležel v rakvi nedaleko ní...
Dobrou noc!
ČTEŠ
50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc
Short StoryVečery prosezené na parapetu, kdy se měsíc snaží skrýt mezi mraky a noční vítr prudce vane. Kdy je jediným zdrojem osvětlení osamělá lampa, jež se skrývá na kraji lesa. A kdy se jediným místem, které pozoruji, stává daleká a temná noční krajina. V...
