50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

50.

2o.o4.2o17

Spící elfka ležela na kameni, kde nastavovala tvář polednímu slunci. Její krátké, černé vlasy se zlatými konci ji zdobily a zároveň ohrožovaly. Mnoho sběratelů různých cetek se ji marně snažilo odchytit, na to byla moc chytrá. Luk ležící vedle ní ji vždy ochránil i za cenu lidských životů, které pro elfy nic neznamenaly.

Zvuk praskající větvičky ji probudil z bezesného spánku a ona otevřela své kočičí, zlaté oči. Ladně sešikmené obočí se svraštělo, když se snažila zachytit jakýkoli zvuk, který by odhalil útočníka. Znovu se však nic neozvalo. Zkusmo tedy otevřela mysl, aby se lehce dotkla okolí. To, co cítila, ji však velice vyděsilo. Bylo to jako veliké, smrtelně zraněné zvíře, které zmateně pobíhalo po lese a naráželo do stromů. Znovu tedy zbystřila svůj sluch, avšak neslyšela, že by se pohnul byť jen lísteček.

Strach. To bylo přesně to, co dokázala cítit. Neměla však, kam jít. Rodina i přátelé se jí zřekli již dávno a jediné, co jí zbývalo, byly jen bojové znalosti a pudy, které jí radily, jak přežít. Každodenní společnost jí pak dělala lesní stvoření, která si jí vážila pro její moudrost. Byla vždy ochotna poradit, či ošetřit zranění, ke kterému se v lesích občas přišlo.

Co tedy stalo se toho dne?
Kdo byl návštěvníkem lesa?
Kdo působil kroky záhadné?
Čí srdce teď z vraždy plesá?
Muž to byl, šel na lov
Ne však na ten obvyklý
Elfka má čerstvý rov
Elfové si nezvykli
Na zlaté oči

Dobrou noc!

A/N:

Tak, oficiálně poslední pohádka, budu však pokračovat zítra bonusem a do budoucna uvidím, jestli budu schopna pokračovat :)
Moc mě to s vámi bavilo a děkuji za vaši podporu <3