50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

21.

18.3.17 - sedím na židli

Sic bylo poledne, na nebi se stahovaly mraky tak temné, že vytvářely dojem hluboké noci. Chýlilo se k velmi silné bouřce, která měla nadobro změnit životy dvou osob žijících pod nebeskou klenbou tohoto místa. Oba šli v té době do lesů, shodou náhod do podobných končin. Jedna z nich, elfka, déšť milovala, zatímco on ho nenáviděl. Oba měli temnou minulost a oba byli osamělí. Dříve se však nepotkali nebo se spíše nechtěli potkat. Oba si mysleli, že dokáží žít v odloučení, že nikoho nepotřebují, že nebudou jevit známky slabosti.

Avšak ten den byl zvláštní. Chvilku před bouří je od sebe dělila vzdálenost pouhých několik desítek metrů, což si ani jeden z nich neuvědomil, oba zabráni do zkoumání svého okolí očima než myslí.

Při začátku bouře se však lesem ozval výkřik a elfka zbystřila, nechápala, kdo by mohl v tuto dobu v lesích být. Vydala se však za oním hlasem, i přes všechny instinkty, které ji varovaly, aby se ihned vzdálila.

Hned jak ho uviděla, pochopila. Sama se dříve bála bouřek, svůj strach však překonala a poznala, že teď je čas i pro onoho elfa.

..

Do tváří je šlehal studený vítr a déšť jim bičoval záda. Po obloze se proháněly blesky a elfský pár vzpomínal na dny, kdy se poznávali.

Dobrou noc!

A/N:
Jo, jsem si vědoma toho, že to není nic moc, ale kvůli takovému zvláštnímu človíčkovi Stefn24 jsem jaksi zaspala 😄😄