50 Rivaiřiných postřehů aneb dobrou noc

23.

20.3.17 - mám něco s prstem

Lesy byly hluboké a velmi nebezpečné. Nikdo, kdo měl alespoň trochu toho pudu sebezáchovy se do nich neodvážil vydat, byli však i tací, jež se do lesů vydávali dobrovolně - za slávou. Lesy totiž byly plny fantastických stvůr, kvůli nimž se tam občas nějaký neznámý hrdina vydal. Samozřejmě, že jakékoli části těl těchto netvorů byly velmi ceněny, nejen díky jejich léčivým schopnostem, ale též kvůli lidské ješitnosti. Lidé se rádi naparovali před svými sousedy, či rivaly. Mohli se vytahovat tím, že se odvážili navštívit Lesy a měl tolik sil na to, aby dokázal přemoci kentaura, skřeta, či minotaura. 

Nikdo však netušil, že i tato monstra mají city, rodiny, přátele. Lesy a historky o nich je částečně držely v bezpečí, avšak ti odvážní, kteří je přicházeli vybíjet. Jedinou ochranou pro ně byly hlavy těch odvážlivců, kteří neuspěli. Nikdo však nevěděl, zda se dožijí dalšího dne, odvážlivců totiž stále přibývalo a monstra nebyla vybíjena po jednom, ale po desítkách. 

Až po smrti jednoho z posledních si lidé uvědomili, že je něco špatně. Nevěděli totiž, že v lesích čekají i větší nebezpečí, než téměř mírumilovné stvůry. Mnohem horší byli vlci a další divá zvěř, jež se bez zastavení monstry blížila k vesnicím a pomalu vyhubovala jejich obyvatele. Zákony přírody, ty nejsurovější, existují pořád a zvířata se jimi stále řídí. To, že se považujeme za nejspravedlivější a nejchytřejší tvory neznamená, že jimi jsme...

Dobrou noc!