Anděl smrti ✓

11.

  ,, Za dva dny jedeš. " dodal. ,, Cože?! Za dva dny?! " brečela jsem ještě víc. ,, Ano.. Na rok nebo půl. Možná víc možná míň "objal mě a já cítila dva malé hrby na jeho zádech.  

Ale to jsem přešla. Nemohla jsem ani spát. Tak moc jsem tam nechtěla. Já na psychiatrii přece nepatřím.Jediné, co je na tom pozitivní je, že je to nedaleko od našeho města. Ale i tak jsem tam nechtěla. Cizí prostředí, cizí lidé a prášky. Bohužel jsem nemohla nic dělat. Dva dny utekly jako voda a já měla všechno zabalené. Už jsem jen čekala na tátu, který mě tam měl odvést. Peter byl po celou dobu hrozně nervózní. Nechtěla jsem se od něho odloučit. V autě jsem si skoro začala i plánovat, co udělat, abych tam nemusela. Ale žádné normální řešení mě nenapadalo. Zastavili jsme u velké budovy. Už z pohledu na ni se mi chtělo zvracet. Uvnitř to bylo ještě horší. Všude bílé pláště a postele na kolečkách. A ten puch. Okamžitě jsem chtěla jet zpátky domů. Přišel nějaký psychiatr, který mě měl "ubytovat". Sotva jsem ho viděla, začala jsem utíkat pryč. Peter mě doběhl a stoupl si přede mě. Já se ale i přes něho dál drala ven. Pevně mě objal se slovy ,, No tak Rebecco, uklidni se. Bude to dobrý. " a já se slzy odpověděla ,, Ne, nebude " a objala ho ještě pevněji. Nevím proč, ale Peter na mě vždycky nějak působil, že jsem ho vždy poslechla. Rozloučila jsem se s ním a následovala psychiatra, který v tom plášti vypadal jako duch. Přišla jsem do pokoje, kde bylo 5 lůžek. Ale byla tam jenom jedna holka. Okno mělo mříže. ,, Super " pomyslela jsem si. ,, Copak jsem vězeň? " zamumlala jsem si, když psychiatr odešel. ,, V podstatě ano " odpověděla ta holka. Podívala jsem se na ni a podala mi ruku se slovy ,, Ahoj, jsem Elis " ,, Rebecca " odpověděla jsem. ,, Jak tu jsi dlouho? " zeptala jsem se. ,, Asi dva měsíce. Ale přijde mi to jako rok " odpověděla. Tak moc jsem chtěla jít domů, že bych proskočila i oknem ale to mělo mříže. Dokonce mi odebrali mobil, cítila jsem se jak vězněná. Lehla jsem si na postel a snažila se usnout. V noci jsem se ale pořád budila. Dívala jsem se skrz mříže a přemýšlela, jak se to mohlo stát. Byla jsem rozhodnutá, že se odsud dostanu. Nevím ještě jak, ale dostanu.