Anděl smrti ✓

12.

Dívala jsem se skrz mříže a přemýšlela, jak se to mohlo stát. Byla jsem rozhodnutá, že se odsud dostanu. Nevím ještě jak, ale dostanu.

Kolem druhé hodiny se mi z pláče začala motat hlava a já pomalu usínala. Přesto jsem se vzbudila hodně brzy. Bílé stěny, bílé postele, mříže. Doufala jsem, že to je jenom sen. Bohužel nebyl. Málem jsem dostala infarkt, když jsem spatřila černou siluetu s rudými oči upřenými na mě. ,, Elis!? " vykřikla jsem. ,, No? " odpověděla mi rozespale z lůžka kousek ode mě. ,, Co je to tam?! " ukázala jsem do rohu. Elis se podívala do rohu a zpět na mě s tázavým pohledem. ,, Co jako? " zeptala se. ,, Ta postava! " znovu jsem ukázala do rohu. ,, Rebecco, nic tam není " odpověděla mi. ,, Ty ji nevidíš?! Stojí tam! " začala jsem se klepat víc a víc. Elis vstala z postele a šla rozsvítit. ,, Vidíš? Nic tu není " řekla Elis. ,, Viděla jsem ji " křikla jsem. Elis šla ke mně a objala mě ,, To nic, Rebecco. Něco se ti zdálo. Chápu, že je pro tebe nové prostředí nepříjemné. " řekla mi. ,, Elis mohlo být 16 předpokládám. ,, Proč tu vlastně jsi? " zeptala jsem se jí. Stoupla si přede mě a sjela sama sebe pohledem. ,, Mentální anorexie " odpověděla. Že mi to nedošlo, byla celá vyhublá. ,, A pak taky pokus o sebevraždu " dodala. Začali jsme si vykládat o tom, co se nám stalo. Elis byla fajn. Byla jsem ráda, že tu budu mít alespoň někoho. Teda, do doby než nezdrhnu. Sotva jsme si dopovídali přišla nám snídaně. Teda, ke snídani to přirovnat nešlo, ale říkejme tomu jídlo. Bylo to horší než ze školní jídelny. To se nedivím, že tu Elis nepřibrala. Začala konzultace s psychiatrem, procházky v zahradě a podobné kraviny. Potom taky samozřejmě prášky, po kterých jsem okamžitě usnula. Jak dny ubíhaly, začala jsem si být s Elis čím dál bližší. Mezitím mě také navštěvoval Peter s tátou. Já je pořád prosila, ať mě vezmou domů ale marně. Vzdala jsem to a začala hledat řešení sama. Během volných chvilek v prostorách psychiatrie a na její zahradě jsem si začala všímat plotu, který byl vysoký ale to byl jediný problém v útěku. Byl ale asi o dva metry vyšší, než já. Elis byla docela vysoká a já věděla, že to sama nezvládnu. Navíc vím, že Elis tu být také nechce. Začala jsem to s ní nenápadně probírat a ona s útěkem souhlasila. Ale chtěli jsme zpátky mobily. Kdyby se nám náhodou něco stalo. Mobily nám ale vraceli jen jednou do měsíce. Takže za týden. Všechno bylo naplánované, teď jen vyčkat na správnou chvíli.

O týden později

Konečně jsme u sebe měli mobily. Večer se ale odevzdávají. O to jsem ale poprosila Petera. Aby mi koupil dva plastové mobily, které se podobají skutečným. Neptal se mě proč, což mě překvapilo, ale bylo to jedině dobře. Večer jsme teda odevzdali plastové mobily a šli  "spát". Věci jsme si nebalili, protože by nám to jedině přidělávalo problémy. Teple jsme se oblékli, a vykročili po vrzavé podlaze ke schodům. Všude hlídali alespoň 2 psychiatři a tak to bylo složité. Museli jsme být rychlé a zároveň tiché. Sešli jsme schody a Elis si už vykračovala k hlavním dveřím. V okamžiku jsem si ji ale stáhla k sobě a ukázala na stranu, kde právě procházel jeden z doktorů. Přitiskli jsme se ke stěně a doufali, že nás neuvidí. Srdce mi bušilo tak, jako nikdy. A opravdu se to povedlo, neviděl nás. Okamžitě jsme se přemístili k hlavním dveřím a začali přebíhat velkou zahradu až k plotu. Elis mě vysadila nahoru a já jí začala pomáhat seshora. V tu chvíli jsem ale uviděla tři bílé pláště, jak běží za námi. ,, Elis no tak, dělej" křikla jsem. ,, Nejde to! " sykla Elis.