Anděl smrti ✓

3.

,, Podívej se na mě, já bych kluka mít nemohla" řekla jsem docela vážně. Chloe se podívala za mě a vykřikla ,, Kouká na tebe! "

Sotva to Chloe dořekla, uslyšela jsem ze strany smích kluků ze třídy. Lépe řečeno smích mých osobních šikanátorů. ,, Kdo na tebe kouká? " ,, Neblbněte, na ni by se nepodíval ani bezdomovec " ,, Tady je někdo až moc spokojený " křičeli jeden přes druhého a smáli se. Chloe mě vzala kolem krku a naznačila společný odchod. Hned jak jsem se ale otočila, tak do mě jeden z nich vrazil. Adam. Oplatila jsem mu to a on se chystal vrazit mi. Náhle ale přiběhl Peter a jeho pěst chytil. ,, Brzdi, brzdi " řekl Peter. Tohle se Adamovi ještě nestalo. ,, Holky se snad bijí? " strčil do Adama. Adam se naštval a dal Peterovi pěstí. Peter ho ale udeřil ještě silněji, až se Adam bolestí sesypal na zem. Po chvíli vstal, utřel si stékající krev z nosu a přes Peterovo rameno na mě zašeptal ,, Tohle tě bude mrzet. " a odešel. Chtěla jsem Peterovi poděkovat, ale Peter se vypařil sekundu na to, co odešel Adam. Musím říct, že mi bylo opravdu divné, že zrovna se mnou Peter mluvil. Že hned první den by se za mě i popral a to mě ani nezná. Ještě k tomu když vedle mě stálo několik dalších hezčích holek. Byla jsem z něho ale tak unešená, že jsem to přestala řešit, i když mi to malinko nahánělo strach. Opět zazvonilo na hodinu a já čekala na Petera. Ale neukázal se. Po zbytek dne jsem ho neviděla na žádné hodině. Kde kruci je? Po poslední hodině jsem na něj chvíli čekala před školou, ale on nikde. Přece jsme se domluvili. Po dvaceti minutách jsem to vzdala a odešla domů. Doma na mě čekalo další překvapení. Ale tohle překvapení zažívám skoro každý den. Můj táta je opět na šrot. ,, Reb..rebe..rbcko " pokoušel se na mě promluvit. Sotva to dořekl, probodla jsem ho pohledem a odešla do svého pokoje. Nesnáším pohled na tátu v tomhle stavu. Začala jsem vzpomínat na mámu. ,, Kéž by jsi tu byla, mami " zašeptala jsem a z očí mi začaly stékat odstíny šedé. Od té doby co jsi pryč se táta úplně změnil. Najednou jsem uslyšela cinknutí v mobilu. Že by Peter? Pomyslela jsem si na chvíli. Možná si mě našel na Facebooku. Možná se mi chce omluvit, že před školou nebyl. Možná.. ale ne, byla to Chloe. Psala mi opět o Dominikovi. Bez zájmu jsem mobil hodila na stranu a zabořila svou hlavu do polštáře. Na chvíli jsem přestala brečet, protože jsem slyšela hlasité kroky přibližující se k mému pokoji. Rozletěly se dveře a v nich stál můj otec. ,, Rebec..becco j..jaký jsi mě..la den? " zeptal se nesrozumitelně a já cítila jeho alkoholický dech po celém svém pokoji. ,, Odejdi.. Vypadni! " křikla jsem na něho. Opravdu nesnáším alkohol. Neudržel se na nohách, tak mi dal jen facku a odešel. Tedy, odplazil se pryč. Z dálky jsem ještě slyšela, jak si pro sebe mumlá něco jako ,, Spratek jeden ". Naštvala jsem se a bouchla jsem dveřmi tak silně, že spadl i rámeček s fotkou, kterou jsem měla na stolku vedle postele. Rámeček se sice rozbil, ale fotka zůstala neponičená. Byla jsem na ní já a máma. Už je to rok, co navždy odešla. Nebyl jediný den, kdybych si na ni nevzpomněla. Vzpomněla jsem si na naše poslední setkání. Měla zrovna noční a já měla špatnou náladu. ,, Rebecco, už musím jet " řekla mi máma ve spěchu a chtěla mě pohladit. Já jsem ale hlavou uhnula, ani jsem se na ni nepodívala a řekla ,, Prosím tě nesahej na mě pořád, je mi 15 ne 8! " Máma svou ruku tedy stáhla a tiše řekla ,, Mám tě ráda Rebecco " a já, místo toho, abych jí řekla to samé jsem po jejím odchodu ještě třískla dveřmi, jakoby mohla za mou špatnou náladu ona. Nikdy jsem si to nepřestala vyčítat. Za pár hodin jsem se dozvěděla, že máma měla autonehodu a nepřežila to. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět a tátovi taky. Táta začal pít a to mě zničilo úplně. Šikana, špatný prospěch, samota, smrt mámy a teď ještě táta začne pít? V té době jsem Chloe ještě neznala a byla jsem na všechno sama. Jednoho dne jsem byla ve vaně a na okraji vany ležela žiletka. Vzpomněla jsem si na filmy, kde se náctiletí řezali a tím řešili své potíže. Vždycky jsem to odsuzovala, ale v té chvíli nastal zlom, kdy jsem žiletku opravdu vzala a udělal jeden malý řez do ruky. Věřte mi nebo ne, v té chvíli se mi na chvíli opravdu ulevilo. Žiletka byla jako má kamarádka a krev odpuštění za mé chyby. Netrvalo dlouho a stala se z toho má závislost, která trvá do teď. Pořezala bych se i teď, ale byla jsem ze školy strašně unavená. Dala jsem si rychlou sprchu a šla spát. To jsem ale ještě netušila, co se stane. Mému tátovi došel alkohol a tak si zašel do hospody. Naneštěstí zapomněl zavřít hlavní dveře. Byl zrovna podzim a tak foukal ledový a silný vítr, který otvíral dveře dokořán. Ten ledový vánek mě vzbudil a opět jsem slyšela kroky u svého pokoje. Tentokrát to ale nebyl táta. Sedla jsem si na postel, rozhlédla jsem se po pokoji a najednou nastala tma. Vzbudila jsem se s obrovskou bolestí hlavy. Pomalu jsem otvírala oči a chtěla si sáhnout na hlavu. Ale počkat, tohle není můj pokoj!