Anděl smrti ✓

13.

   Elis mě vysadila nahoru a já jí začala pomáhat seshora. V tu chvíli jsem ale uviděla tři bílé pláště, jak běží za námi. ,, Elis no tak, dělej" křikla jsem. ,, Nejde to! " sykla Elis.  

,, Chyť se mě! To dáš " natahovala jsem ruku. Zabrala jsem co nejvíc to šlo a vytáhla ji nahoru. Seskočili jsme dolů z plotu a utíkali. V tom spěchu jsem udýchaně řekla ,, Utíkej za mnou " a Elis přikývla. Přeběhla jsem ji a běžela dlouhou dobu rovně. Najednou jsem slyšela, jak na mě Elis zpozad volá ,, Běží za námi! " Zrychlili jsme a zabočili do lesa. Prudce jsem se zastavila a Elis div že do mě nenarazila. Skrčili jsme se pod strom, který byl obklopen pařezy a čekali, až přeběhnou. Netrvalo dlouho a já viděla tři bílé pláště běžící směrem k nám. Těsně u nás se zastavili a hledali cestu. Viděla jsem, jak si Elis chtěla kýchnout, ale to by nás prozradilo. Přitáhla jsem si ji k sobě a zavřela jí pusu. Ještě chvíli se porozhlíželi a pak odešli zpátky na psychiatrii se slovy, že vyhlásí pátrání. Sotva odešli, začali jsme opět utíkat. Už nás ale obě bolely nohy a dál jsem utíkat nemohli. Kousek do lesa byla silnice. Riskli jsme to a stopovali jsme. Měli jsme štěstí, protože jsem narazili na velice milý pár, který nás odvezl do města. ,, Co budeš dělat, Elis? " zeptala jsem se. ,, Vrátím se k rodičům. Nechtěli mě tam poslat. Myslím, že to bude ok " odpověděla. Dali jsme si na sebe kontakt a rozdělili se. Bylo to fajn, protože bydlela jen pár uliček ode mě. Já jsem ale domů nešla. Šla jsem za svou mámou. Na hřbitov. Nebylo to daleko, ale nohy mě bolely tak, že se mi to zdálo jako několik tisíc kilometrů. Ale stálo to za to. Jelikož byla tma, hřbitov osvicovaly jen svíčky. Musím přiznat, že jsem se trošku bála, protože být sama v noci, ještě k tomu na hřbitově není moc příjemné. Ale nebyla jsem tak úplně sama. Cítila jsem, že tam se mnou je ONA. Došla jsem k jejímu hrobu a sedla si vedle něho. Začala jsem jí vykládat všechno co se stalo. V půlce jsem začala hrozně brečet. Přála jsem si, aby mě držela za ruku a řekla ,, Jsem tu s tebou ". Na chvíli jsem odešla a mířila k hrobu Chloe. Nestihla jsem jí poděkovat. Nestihla jsem jí říct, jak ji mám vlastně ráda. Nestihla jsem se s ní rozloučit. Začala jsem na ni mluvit a do hlavy se mi pomalu vkrádala myšlenka, že za její smrt můžu já. Že za všechno můžu já. Všechno to je moje vina. Nedokázala jsem pochopit, proč se to vlastně stalo. Proč mně. Vždycky jsem si říkala ,, Néé, mně by se to nemohlo stát. Mně by nemohl nikdo umřít " ale mýlila jsem se. Až teď chápu, že život je nespravedlivý a každou chvíli můžu někoho ztratit. Už jsem dál nechtěla snášet tu bolest. Vedle mě ležela rozbitá svíčka. Ulomila jsem si kousek z jejího skla a pořezala si ruce i nohy. Sice jsem řekla, že jsme se teple oblékli, ale já na sobě měla jen krátké bílé šaty a boty jsem cestou ztratila. Mé bílé šaty se pomalu začaly zbarvovat do červená a krev mi stékala až ke kotníkům. Kráčela jsem po studené zemi znovu k hrobu mámy a lehla si vedle ní. Začala jsem řvát ,, Proč?! " ,, Proč ty?! Proč Chloe?! " zavřela jsem oči, ze kterých mi vyteklo pár slz a když jsem je znovu otevřela, viděla jsem na sebou skloněného Petera, který řekl ,, Protože nadešel jejich čas " smutně se usmál. ,, Co tu děláš?! " zeptala jsem se, když jsem se z lehu rychle zvedla. Peter sklopil hlavu a zadíval se na náhrobek mé mámy. ,, Tak co tu děláš?! A jak jsi mě našel?! " křikla jsem