Život v kapce roztoku

2. Kapitola - Vzpomínky

Procházeli kratší chodbou, jejíž stěny byly obklopeny diplomy vědců z výzkumné laboratoře. Trojice následovala ženu držící nejnovější tablet, který slouží pro přenos dat a několik lidí v bílých pláštích si je prohlíželo.

„Víte, že zvláštní zakulacení naší laboratoře není jen tak? Budova byla postavena již v roce 2056, kdy ekonomika ve světě nevídaně vzrostla. Po dvaceti letech byla zrekonstruována. Dnes tady pracuje okolo tří set vědců, doktorů, paleontologů, biologů a dalších. Jessica McEnroe je naší ředitelkou již pět let, kdy vystřídala dlouholetého vědce a fyzika Johna Quinciho, jehož jméno dnes nese tato budova," dořekla Amy, která čekala u skleněných dveří, protože si Izy prohlížela vystavený preparát tygra.

Amy vypadala nedočkavě, a když si Izy všimla, že se čeká jen na ni, omluvila se.

„Moc se omlouvám, vždy mě přitahovala biologie, hlavně zvířata," odpověděla.

„Vím, že si to tady musíte prohlédnout, ale je mnoho věcí, které bychom měli ještě navštívit," odvětila Aimy. Trojice přikývla, ale stejně dodala: „Koho z vás baví mikrobiologie?"

Bylo jasné, kdo se přihlásí – Sam. Vždy ho zajímal život, který žijí ti nejmenší mezi námi. Existují a jsou okem neviditelní. Už od mala si nosil domů kusy hub a zkoumal je pod levným dětským mikroskopem. V Norsku, státě, z kterého pochází, se jeho dar ještě více projevil a vlastně ještě nekončí. Byla pro něj čest, že může být v USA a podílet se na výzkumu proti Modré krvi. Byl zvědavý, jeho tělo začínal naplňovat adrenalin, protože chtěl vědět, jak místnost vypadá. Sice byla chodba od místnosti rozdělena sklem, ale samotná laboratoř se nacházela až za rohem.

Malý chlapec s černými vlasy běžel mezi stébly trávy a v ruce držel houbu. Její klobouk byl hnědý a noha žlutobílá. Základní znaky pro poznání pravého hřibu. Jeho smích se rozléhal po okolní krajině. Otáčel se okolo místa pořád dokola a sledoval, jak se svět točí zároveň s ním. Několik listnatých stromů, které hrály barvami různých odstínů zelených barev, se pohybovaly zároveň s ním. Otáčel se do doby, než s hřibem dopadl na zem a zavřel oči. Po chvíli je otevřel a zjistil, že hřibu chybí krásný hnědý klobouček, který měl před tím. Začal plakat, po jeho tváři tekla jedna slza. Bylo mu to moc líto. Pak uslyšel známý ženský hlas. Patřil jeho matce.

„Same, jdeme domů!"zvolala. Kluk se zvedl ze země a stále sledoval nohu, která mu zůstala v ruce. Kousek od něj ležela hlava od hřibu. Sebral ji a běžel za hlasem, který ho stále volal. Žena s hnědými vlasy k němu přistoupila, klekla si a podívala se na svého syna. Všimla si slzy, kterou utřela a nechápavě se na hocha podívala. Chlapec ukázal své dlaně, v jedné se nacházela vrchní část hřibu a v druhé noha. Matka se na něj usmála.

„Ber si jej domů, můžu ti ukázat, co s ním můžeš udělat."

Sam si vzpomněl na den, kdy mu k srdci přirostly houby. Vlastně to byla jeho matka, která jej k tomu naučila. Byl na ní hrdý, věděl, že ho vždy milovala a on ji svou lásku opětoval. Přednost dal svému snu, zastesklo se mu. Vždy to byla žena, která mu se vším pomohla, a on jí mohl plně důvěřovat.

Všichni vstoupili za skleněné dveře. Nathael a Izy se rozhlíželi kolem, nebylo pro ně ke zvyku pracovat v takové laboratoři.

V místnosti se nacházelo deset lidí v bílých pláštích, kteří zde prováděli své výzkumy. Na zdech byly různě vyobrazeny kresby bakterií a virů. Tři seděli u mikroskopů, které se nacházely po levé straně. Přesně naproti byla velká interaktivní tabule, ve které byly zobrazeny věci, které chápal jen Sam.