Život v kapce roztoku

23. Kapitola - Láska?

Sam se po celou noc budil. Převaloval se na posteli a několikrát nemohl usnout. Život v této tajemné budově nebyl vůbec jednoduchý. Pomalu si začal zvykat na denní a noční čas, který tady panoval (i když byl minimálně podobný tomu, který panoval nad zemí.) Nepřišel mu vůbec vhodný, na levé ruce mu chyběly hodinky, které mu pouze opálený čtverec kůže připomínal, že kdysi nějaké vlastnil. Ležel schovaný mezi modrýma dekami. Nevěděl, jak dlouho se tady nachází i to, jak se mají ostatní, jestli je někdo nechytil a další hrůzné představy si nechtěl připouštět.

Matně si vzpomínal na večer s Flow, absolutně se nevydařil. Chtěla ho snad sbalit? Opravdu si myslela, že ohrozí jejich přátelství? Proč?

Ozval se zvuk dveří, který Sama z myšlenek opustil. Slyšel kroky osoby, která vstupovala do místnosti.

„Můžu vstoupit, Same?" zeptala se opatrně Cora.

„Samozřejmě," řekl a začal se hrabat z postele. Rychle ustlal a upravil polštáře.

„Co potřebuješ?" zeptal se, když na sebe soukal rifle.

„J-já se bojím. Dneska se mám setkat s tetou a chtěla bych po tobě jednu věc."

„A jaká by to měla být?" odpověděl suše. Sedla si na postel a prohlížela si svinčík, který v Samově pokoji byl.

„Přála bych si, abys si šel se mnou," řekla na rovinu. Sam hned věděl, jak zní jeho odpověď, a tak kývl hlavou v souhlasném gestu. Cora se usmála. Poslední dobou hodně přemýšlela, usoudila, že tento kluk musí být poslem Boha, který odkrývá v jejím životě štěstí, které jí do této doby unikalo mezi prsty.

„Kdy se s ní máš setkat?" zeptal se Sam.

„Asi za dvě hodiny. Vyzvednou mě nějací lidé, které pošle Flow a odvedou za ní."

Flow, Flow, Flow. Nechtěl to jméno slyšet, hodně ho zklamala. Rychle z toho opustil.

„Dobře. Přijdu k tvému pokoji, Coro."
Cora vstala a dala mu pusu na levou líci. Pusa netrvala příliš dlouho, ale Sam zůstal zaskočený. Takové gesto nečekal.

Když její rty opustily jeho kůži, Sam se podíval do blankytných očí. Do očí, které Sama překvapovaly neustále. Miloval je. Zkoušela nové čočky, čímž měla zvláštně zbarvené zelené duhovky. Byly nádherné. Nemohl tiknout kamkoliv jinam, nešlo to. Přitahovala ho od chvíle, kdy ji spatřil poprvé. Bývala malá vystrašená dívka s fialovou kůží. Teď před ním stála téměř dospělá žena.

„Já-já... Same, omlouvám se," řekla a sklopila zrak k zemi. Sam se pousmál a objal ji. Cora sebou cukla, ale pak do jeho náručí zapadla jako dílek puzzle.

„Mně to nevadí, už od začátku jsme ti chtěl říct jednu věc," odpověděl.

„Ano?" Sam na chvíli zarazil, ale věděl, že už jí to musí říct, pokud chce zachránit i Izy s Nathaelem.

„Víš, už dlouho ti chci říct, že jsi moc krásná, doposud jsem nebyl schopný na tebe nemyslet. Už tehdy, kdy jsem překládal tvá slova jsem se a tebe pořád musel dívat. Já-já, miluji tě!"

Cora zůstala nehybně stát. Nechápala, co se jí právě Sam snaží říct. Sam by i tvrdil, že málo naklonila hlavu na stanu, jako to dělají psi, když uslyší vysoké tóny.

„Same promiň, ale tak velké city k tobě necítím. Bohužel. Ta pusa byla z přátelství, zalhala, " nevěděla jsem, že si to vyložíš takhle." Hleděl na ní. Neměl tušení, co má teď udělat. Udělal chybu? Neměl jí to říkat? Cora se bez slov otočila a s rychlým krokem odešla.

Zůstal tam stát. Jedinou věci, kterou dokázal udělat, bylo se posadit zpátky postel. Udělal jsem snad něco špatně? Založil si ruce za hlavu a začal hluboce přemýšlet. Zase. Aniž by věděl, že Cora stojí pár kroků od jeho pokoje, opírá se o zeď a z očí jí tečou slzy. Rychle se jí pohybuje hrudník nahoru a dolů. Nemohla mu to říct teď, ještě nebyla připravená.