Život v kapce roztoku

5. Kapitola - Pomoc

Zbytek dne nepřinesl nic zajímavého. Všichni seděli u svých počítačů a zaučovali se s novými funkcemi. Izy neustále přemýšlela nad Naysou a jejím kloním životem. Jestli je to pravda, proč nám to tají?

Nathael se Samem se věnovali svým záležitostem. Občas mezi nimi padlo nějaké slovo, ale většinou se ozývaly pouze klapající zvuky od počítačových klávesnic. Je pravda, že již několik let existuje promítaná klávesnice, ale nikdo o ni nejevil zájem. Funguje na způsobu otisků prstů, které uživatel přiloží na pracovní desku. Nasnímání umožňuje psaní písmen a jednotlivých slov v počítači. Pozdě večer je navštívila Jessica. Postavila se ke dveřím a sledovala zaujatou trojici.

„Zítra na vás čeká důležitý úkol," nastínila. Všichni jí začali věnovat pozornost.

„Jaký?" kladl otázku Sam. Ředitelce centra se na tváři objevil úsměv.

„Žena, která byla přivezena do našeho centra, je uzavřena v pozorovací místnosti. Vaším úkolem bude ji sledovat a zároveň pracovat na prototypu léku. Doufám, že dokážete učinit náš výzkum významným."

Izy na ni vrhla zvláštní pohled. Jeden z jejich koutků se zkřivil a celý její obličej se zamračil. Zrzavé kadeře měla sepnuté do copu, který měla přehozený na rameno. Na první pohled bylo zřejmé, co si myslí. Ta ženská to nemůže myslet vážně.

„Ráno vás čekám v ředitelně. Zavedu vás tam. Nikomu neříkejte, že se nakažený člověk nachází v centru. Jinak bych musela nastavit různé tresty, kvůli porušení mých příkazů. Nikdo se to nesmí dozvědět, doufám, že mi rozumíte!" pověděla důrazným hlasem.

„Zapomněla jsem vám dát vaše klíčky k vašim pokojům, tady jsou."

Jakmile odhodila tři klíčky směrem k Nathaelovi, odešla z místnosti. Všichni se na sebe ukvapeně podívali, nechápali, co se tady děje. Věděli, že to není nic pozitivního.

Oblékli si své bundy a pomalu opouštěli laboratoř. Během chvíle nepadlo slovo. Opustili kruhovou část a vešli do klasické kvádrové budovy. Dva klíče měly stejné číslo. Bylo jasné, že oba chlapci budou mít společné bydlení, zatímco Izy bude obývat pokoj sama.

Nastoupili do výtahu, otevírající dveře jim prozradily, že se nachází v jejich patře. První a druhé dřevěné dveře. Vykročili směrem k nim. Nathael dal klíče Izy a zároveň je strčili do dírky. Sam si všiml, že jediná možnost, jak otevřít dveře není pouze klíčem. Vedle se nacházel přístroj sloužící ke snímání otisku prstů.

Zámek se uvolnil a mohli vstoupit do pokoje. Setrvali v úžasu. Takovou krásu žádných z nich nikdy neviděl. Jednoduchý zaoblený pokoj. Okna po jeho obvodu, z kterých lze sledovat okolní svět. Sam přistoupil oknu a rozhlížel se. Kromě stromů a keříků viděl mnoho svítících domů. Kolik lidí je obývá? Mnoho ví, že jejich smrt se šíří rychlostí větru.

Izy se rozhlížela po svém pokoji, který byl velice podobný tomu před ním. Jednoduchý vzor tapet, krásný koberec bílé barvy, skleněný stůl, kožená pohovka a velká televize. A jedny dveře. Shodou náhod se dveře nacházely i na druhé straně zdi.

Uchopila kliku a otevřela. Překvapení bylo, že vedou do druhého pokoje. Stále spolu, pomyslela si. Ona nás nechce rozdělit, zatím ne.

Zaťukala a za nimi se objevil Sam, který ji vítal s úsměvem.

„Ahoj Same, dlouho jsme se neviděli, že?" řekla s humorem Izy a šla se podívat na jejich přespávající místnost

„Máš pravdu."

Pokoje byly luxusní. Všem se líbili, také o tom vypovídala jejich pozitivní nálada. Nathael nehnut stál na jednom místě. Kéž by tohle mohla vidět ona, pomyslel si. Nikdy nikomu neřekl, co by dal za její život.

Rozešel se do koupelny. Ta ležela přesně mezi dvěma místnostmi. Svlékl si své oblečení a nic jiného než studené stékající kapky po jeho těle nechtěl cítit.

Ráno vstávali brzo. Celou místnost provoněla vůně vajíček, čerstvé bazalky a cibulky, kterou Nathael smažil na pánvi. Izy vstávala nejpozději. Přišla ke stolu a sedla si před již plný talíř.

Sam dojedl jako první a své nádobí vložil do myčky. Oblékli se, zavřeli dveře jejich společného pokoje. Nathael stiskl tlačítko u výtahu, které se rázem otevřeli.

Došli až před samotné dveře ředitelky. Jessica už na ně čekala. Seděla za svým stolem, ihned, jak si jich všimla, vstala a vydala se za nimi.

„Přesně na čas, toho si cením. Následujte mě."

Sešli několik schodů, než se objevili v jedné z mnoha dalších chodeb. Míjeli mnoho vědců. Šli dál a dál, dokud se před nimi neobjevily kovové dveře. Jessica přiložila svůj palec na displej. Dveře se otevřely a před nimi se objevila menší laboratoř.

Podobala se té jejich, ale hlavní a dostatečný rozdíl bylo černé sklo. Skupina vešla a stále následovala svou ředitelku. V jejich očích se objevovalo překvapení. Jedno je jisté, je to jedna velká hra.

Tlesknutím zhasla všechna světla. Jessica uchopila ovladač a stiskla nějaké tlačítko. Rázem sekundy se tmavé sklo stalo průhledným.

Celá místnost byla bílé barvy a v jeho středu se nacházela jednoduchá postel. Seděla na ní dívka a třepala se. Kolena měla přitlačená na její hruď. Tělo bylo zbarvené do tmavě fialové. Pohledla směrem k nim. Izy si všimla jejího vyděšeného výrazu v očích. Bojí se, pochopila. Nemohla od ní odtrhnout zrak. Její tělo pokrýval jednoduchý bílý plášť.

Na levém rameni měla nespočet tmavých oteklin. Dlouhé hnědé vlasy zdobily její vzhled. Sama nejvíce zaujalo zbarvení očí. Někteří by si mohli myslet, že existují pouze tři základní odstíny duhovky. To je ale omyl a tahle dívka to dokazovala. Její oči byly tyrkysové a okouzlující. Lehce růžové rty byly to poslední, na co se dívali.

Ředitelka jí svou pozornost nevěnovala. Měla pro to dobrý důvod, který se okamžitě vysvětlil. Dívka se k nim bez kontroly rozeběhla. Seskočila z postele a odrazila se na sklo a zaryla do něj své nehty. Všichni uskočili leknutím o pár kroků zpátky.

Jessica tleskla a sklo se opět objevilo v černé barvě. Všichni se otočili.

„V předešlé laboratoři do ní zavedli několik látek, které jí způsobily takové chování. Naznačují to i skvrny, kterých jste si určitě všimli na levé paži. Její složku máte na stole, je v ní vše podrobně zaznamenáno. Doufám, že v tom budete pokračovat. Zbylí tři členové budou pracovat u mě. Přesné úkoly vám sdělit nemohu. Přeji vám mnoho štěstí," řekla a odešla.

Uslyšeli klepání, které se ozývalo z druhé strany skla. Sam se pokusil zmáčknout tlačítko, ale moc se mu to nedařilo. Nathael to okamžitě napravil. Sklo se proměnilo a oni opět spatřili ji. Seděla na posteli, pohybovala rukama. Sam pochopil, že je prosí o pomoc.