Život v kapce roztoku

7. Kapitola - Nešťastná náhoda

Vyměnili si překvapená gesta. Nathael popadl svůj mobil a rozběhl se pryč. Samovi právě stékala slza po líci a Izy stála s otevřenými ústy.

„Same, ráda bych ti pomohla, ale je tady něco důležitějšího než ona," pověděla Izy. Neskrývala své city. Ona není člověk, ale monstrum. Přesto nevěděla opravdový důvod, proč to tak je.

Rozběhla se samým směrem, odkud před tím vyběhl Nathael. Sam se na posledy otočil a následoval dvojici.
Ani si neuvědomil, že nezavřel dveře.

Když Sam doběhl své kamarády, bylo to téměř u jejich budovy, ve které se nachází pokoje. Všechny věci jsou světlých barev - dveře, stolky, postel. Odstín stěn je světle modrý. Uklidňuje mě to, pomyslel si Sam.

V okamžiku, kdy se vzpamatoval, si všiml, že se nachází před dveřmi pokoje číslo tři sta. Byly otevřené. Vešel dovnitř a uviděl smutně tváře jeho přátel.

„Co se děje?" zeptal se automaticky. Izy se na něj podívala, v očích se jí nacházelo zklamání.

„Pojď si to přečíst a uvidíš sám," řekla.

Drahý Nathaele S.,

jsem velice rád za vaši obdrženou elektronickou poštu. Bohužel vám musím oznámit trochu smutnou zprávu. Již nebydlím v Americe, ale ve Finsku. Kontaktuji vaši laboratoř, aby vás sem dopravila. Velice rád se s vámi potkám a zodpovím vaše otázky. V našich dokumentech se nenachází klony, které by měly být právě v laboratoři.

Pokud máte nějaké dotazy, neváhejte mě kontaktovat telefonicky.

Sci-754

Alex Mark

Sam se na ně překvapivě podíval.

„Nesmí to říct Jessice," řekl.

„To my víme, musíme mu zavolat," ozvala se Izy.

„A víte co? Uděláme to hned," podal svůj návrh okamžitě Nathael, držící telefon.

Pomalu vyťukal čísla a písmena, poté přiložil mobil k uchu a poslouchal pípající zvuk. Když to vypadalo, že nikdo mobil nevezme, ozval se hrubý mužský hlas.

„Haló? Omlouvám se, právě jsem něco vyřizoval," pověděl hlas. Nathael přepnul hovor nahlas, aby ho slyšeli všichni.

„Je tam někdo? Opravdu se hluboce omlouvám. Tady u telefonu je Alex Mark."

Nathael si odkašlal a dal se do svého hovoru.

„Dobrý den, pane Alexi, tady Nathael Spring. Volám kvůli emailu, který jste mi zaslal," řekl „moc vás prosíme, abyste nedával kontakt ředitelce laboratoře, jelikož o plánu, který se chystané udělat, vůbec neví."

V telefonu se neozývalo nic jiného než hluboké ticho. Po několika minutách se opět ozval onen mužský hlas.

„Nathaeli, zavolal jsi v pravou chvíli. Chystal jsem se ho právě odeslat. Doufám, že mi povíte o tom, proč to nesmím nikomu sdělovat. Očekávám vás již za týden," řekl radostně.

„Děkuji vám za drahocenný čas, který jste věnoval, určitě se vám ozvu. Na shledanou," řekl a ukončil hovor.

„Na shledanou, těším se na vás," rozloučil se a vzápětí hovor ukončil.

Nathael schoval svůj mobil do kapsy od džínů.

„Řekl bych, že máme jeden problém vyřešený. Stejně máme příští týden volno, obstaráme auto a můžeme jet!"

Izy nevrle prohlédla na Nathaela. On si myslí, že všechno se stane samo od sebe. Závidím mu jeho odhodlanost, pomyslela si. Nikdy neměla v lásce jízdu autem. Když byla malé dítě a jeli s rodiči k moři, musela si vždy vzít nějaké tabletky.

Pokud neusnula při jízdě, tak většinou vypadala jako zelené rajče. Měla nevolnosti a panickou hrůzu, že se jí stane nějaká nehoda.

Sam také nebyl dvakrát nadšený. Musím ji zachránit, neustále myslel na Coru, dívku s tyrkysovýma očima. Nepřál si, aby zmizela.

V tom si vzpomněl na klíče, které nechal v laboratoři.

„Sakra!" vykřikl a rozběhl se.

„Co se děje?" ozvala se Izy.

Vběhl do výtahu a zmáčkl tlačítko, které vedlo až k místnosti, ve kterém se nachází Cora. Svítilo oranžovou barvou, dokud se nezastavilo na samém konci. Rozsvítil se zelený odstín.

Sam nedočkavě pochodoval na místě a sledoval kovové dveře, které se stále neotevíraly. Všiml si, že někdo nahoře již zmáčkl tlačítko výtahu, které svítilo světle růžovou barvou.

Byl tak nervózní, že mu po čele stékala kapka potu. Když vyběhl z výtahu, jeho kroky směřovaly k dalším dveřím. Jakmile uviděl otevřené dveře, tak se zastavil a řekl:

„Ach, to ne!"

Přišel až ke dveřím, vklouzl dovnitř. Po laboratoři se nacházelo několik rozházených papírů, jeden rozbitý ovladač. Vzal jeden z nich do ruky.

Jeho deformace neznamenala nic jiného než to, že pachatel hledal nějakou věc. Sice bylo temné sklo nerozbitné, ale přes celou úhlopříčku se nacházela velká prasklina. Nalevo, kousek od okraje, byla rozmazána krev. Uvnitř místnosti, ve které se nacházela Cora, bylo prasklé světlo, které celou místnost ozařovalo.

Vpravo byly zase vypáčené dveře. Sam se rozeběhl do místnosti. Mezitím uslyšel Izy, která šla za Nathaelem a něco si říkala. Nedivil bych se, kdyby nadávala.

Cora ležela na zemi zádech. Vypadala bezvládně. Obličeji měla hlubokou krvavou jizvu. Vedle ní byla kaluž krve. Její rty byly modré a měly v sobě tik. Na pravém oku se nacházela jedna velká modrá modřina. Co jsem to jen udělal, pomyslel si. Nehýbala se, ale dýchala.

Izy se procházela po místnosti a sledovala tu spoušť. Nathael přišel za Samem a sledoval Coru. Je tak bledá a nevinná.

Sam u ní seděl na kolenech. Po tvářích mu tekly slzy. Natáhl k ní ruku. Chvíli zaváhal, ale na konec ji pohladil po tvářích.

„Je strašně studená," řekl.

„Same, musíme zavolat Jessicu, jinak to nejde," odpověděl mu Nathael. Sam kývl hlavou, když se otočil směrem ke dveřím a uviděl, jak už Nathael prozvání číslo. Pak slyšel jeho slova, jak ukončuje hovor. Nevěděl, kolik minut uběhlo od doby, kdy položil hovor Nathael.

Jessica přiletěla s rychlostí větru.

„Co se to tady děje?" vykřikla „kde je?"

„Nachází se v sledovací místnosti, Jessico," odpověděla jí Izy.

Rozeběhla se k vylomeným dveřím. Když si všimla klečícího Sama, nezbývalo jí nic jiného než jim oznámit jednu věc. Byla z toho vedle. Nikdy před tím se nic neztratilo, ani se nikdo nevloupal do nějaké z místností. Přece jsem ji tajila velice dobře.

„Dokud tento případ nedojde k důkladnému prošetření, máte placenou dovolenou," řekla nakonec se vzdechem.