Život v kapce roztoku

18. Kapitola - Mrkve (2/2)

Sam se klepal zimou. Vzal si z jejich bytu potřebné věci, kterých mnoho nebylo (například jídlo, na to nemohl zapomenout). Před několika minutami ho omrzela hra, které se poslední dobou věnoval. Cíl hry byl jasný, vymyslet název viru, který pomocí strategie měl rozvést do nejvíce imaginárních zařízení na světě.

Většinou byl úspěšný na první pokus mise, kterou měl za daný den splnit, ale tentokrát se mu vůbec nedařilo. Před očima se mu dělaly mžitky. Od telefonátu byl hodně nervózní. Konečně mohl zachránit jeho tajnou lásku.

Stál na chodníku v klidné ulici pod starou kulatou a zrezivělou lampou. Sledoval, jak její nitro blikalo. Zhaslo, rozsvítilo se, chvíli svítilo a zase znovu zhaslo. A tak to šlo stále dokola.

Náhle se ve tmě rozsvítily světla nějakého auta. Sam vzal svůj batoh a rozešel se za ním po středu silnice.

Když byl pět metrů od něj, ozval se zvuk motoru. Auto se rozjelo a Sam stihl tak tak uskočit na chodník. Odřel si obě kolena, také to vyznačovaly roztřepané díry na džínech, ale více ho mrzelo, když auto přejelo jeho sendviče, které si tak usilovně přichystal. Co to bylo za blázna?

Překvapeně posbíral své věci, které mu vypadly z jeho tašky. Když v tom mu někdo poklepal na rameno. Celý sebou škubl. Otočil se a uviděl překvapivý pohled ve tváři Sandry.

„Co se ti proboha stalo?" zeptala se. Sam chvíli přemýšlel, jestli jí má říct pravdu, ale nakonec si to rozmyslel.

„To už v dnešní době nemůže člověk uklouznout na ulici?" zalhal.

„Ukaž," řekla Sandra a podala mu svou ruku, kterou ho vrátila zpátky na nohy.

„Děkuji," řekl Sam a usmál se.

„Za málo, tak pojď. Jdeme."

Sam následoval její kroky, nejprve odbočila doprava. Nějakou dobu šli dál po klidné ulici. Nikde se neozývaly žádné zvuky vydávající lidi či zvířata. Skoro to vypadalo, jako by v této noční době nebyl již nikdo vzhůru, to ale vylučovaly světla svítící v některých bytech a místností. Sam obdivoval okolí. V místě, které dělilo silnici s chodníkem, byly zasazeny krásné a mohutné stromy. Samovi se velice zalíbily, hlavně jejich rozkošná vůně.

„Same, přidej, ať to stihneme," řekla trochu drsnějším hlasem mladá doktorka. Zastavila se až u nějaké křižovatky. Domy a jejich okolí se nijak nelišily od jiných míst.

„Musíme tady chvilku počkat," oznámila mu.

„Dobře," odpověděl jí Sam.

Do dvou minut před nimi zastavilo krásné černé auto. Sam se na něj udiveně díval. Zkrátka věděl, že tento stroj je jeden z nejdražších a nejnovějších verzí. Nechtěl znát, kde ho ta holka vzala. Opatrně nasedl na sedadlo za řidičem a sledoval Sandru sedící jako spolusedící.

„Máš dvě minuty zpoždění Samueli," řekla směrem k řidiči.

„Pane bože Sandro, to snad nemyslíš vážně!" vychrlil ze sebe.

„Jako bys mě neznal," vyfrkla ze sebe.

„No, bohužel znám," řekl mladík. Pak se Sandra otočila na Sama a usmála se.

„Samueli, toto je Sam. Kluk milující naši malou kreslířku. Same, tohle je Samuel."

„Ahoj Same!" pravil Samuel.

„A-ahoj."

Sandra se pustila do dialogu s mladým a okouzlujícím klukem. Sam mu sice do očí neviděl, ale za to se mu velice líbily jeho delší blonďaté vlasy. Jejich rozhovor nevnímal, ale za to si všímal prostředí, na které se díval přes temná skla jedoucího auta.

Oba dva měli velice podobné oblečení černé barvy, vyrobené z nějaké velice zvláštní látky, aby zvýraznilo jejich svaly a akorát přiléhalo na jejich pokožky.

„Same, teď bych ti měla nějak přiblížit, co se bude přesně dít," řekla, „za třicet minut bychom měli dojet z druhé strany naší budovy. Holky si budou měnit směnu, a tak by nás nikdo neměl překvapit. Přidala jsem do lahvičky určené Coře uspávací prášek, který jí dají ještě před tím, než opustí nemocnici."

„Dobře," přikyvoval Sam.

„Tvoje práce bude mi s ní pomoct, zatímco Samuel bude hlídkovat. Nesmí se nic pokazit, nestojí to za to, aby se nám nebo Coře něco stalo."

„Souhlasím," ozval se Samuel.

„Sakra, Samueli, drž klapačku!" křikla na něj Sandra. Asi nebude tak mírumilovná.

„Provedeme to rychle, efektivně a hlavně úspěšně?" dořekla své malé prohlášení.

Někdo bloumal Samovým tělem a přitom něco říkal. Byl to ženský hlas... dokud nezačal Sam mrkat a až uviděl zcela zřetelně. Byla to Sandra.

„Tak jdeme, rychle!" řekla. Sam se protáhl a šel za ní. Samuel už byl uvnitř oddělení. Naznačovaly to otevřené dveře, když mezi nimi svítilo škvírou světlo.

Vběhli dovnitř. Sandra měla pravdu, nikdo tady nebyl. Samuel se zastavil až před Cořiiným pokojem. Sandra ho doběhla a vletěla dovnitř, Sam udělal to samé.

Cora ležela na posteli. Spala.

„Uchop ji do náručí, zatímco já jí poberu co nejvíce věcí. Máme jen chvilku!" rozkázala Sandra. Sam neváhal. Opatrně vypojil různé přístroje, které byly ke Coře připojené. Prohlížel si ji, byla stále stejná, ale něco se mu na tom nezdálo.

Odpojil kanylu, která vedla do žíly na pravé ruce. Vzal její tělo do náruče a šel ven. Samuel neustále hlídkoval. Sam se rozhlédl a šel za ním, když mu Samuel ukázal jasné gesto, že nic nehrozí. Přidal do kroku. Opatrně ji položil na zadní sedadlo a sedl si k ní z druhé strany. A pak si toho všiml. Na levé ruce měla Cora menší, ale méně znatelný hrbolek. Čip. Bylo tam nějaké číslo, které nevěděl, co znamená. A pak malá dírka, z které jí někdo vzal krev. Do prdele.

Sam okamžitě otevřel dveře od auta a rozeběhl se zpátky.

„Sandro, oni o nás vědí!" křičel.

Nikdo neodpověděl. Zastavil se a uslyšel kroky, schoval se za rohem a slyšel funícího Samuela. Vykročil vpřed a uviděl jeho děsivý pohled.

„Utíkej!"

Sam neváhal a rozeběhl se zpátky k autu. Oba do něj naskočili a Samuel šlápl na plyn.

„Hlídej ji!" rozkázal.

„Kde je Sandra, co s ní je?" zeptal se Sam.

„Stihla utéct, to není teď hlavní," řekl Samuel a Sam to naprosto nechápal.

„Má čip," řekl bez váhání.

„Do prdele, vážně?"

„Ano."

„Musíš jí ho odstranit z těla, než odjedeme z areálu! Chytej, tady máš nožíček, nařízni jí kůži."

Sam ho otevřel, podíval se na ostrou čepel malého nožíku.

„To nemyslíš vážně!" křičel přes celé auto Sam.

„Dělej!"

Samovy ruce se třásly. Nechtěl jí ublížit. Opatrně vzal její ruku a nařízl její fialovou kůži. Okamžitě začaly vytékat pramínky krve. Samovy ruce měly na sobě její krev. Jeho oči byly celé mokré a zaslepené. Teď nebo nikdy.

Opatrně vložil své prsty do rány, kterou vytvořil nožem. Vylovil malou ampulku a vyhodil ji z okna ven. Zachránil ji.