Život v kapce roztoku

4. Kapitola - Klon

Po svolání rady se vědci vrátili na svá pracovní místa. Izy, Nathael a Sam si nevěřícně vyměňovali pohledy.

Jsme tu teprve den a hned máme na starost tak důležitý úkol, myslela si Izy.

Všichni na nás hleděli jako na objev století, přemýšlel Nathael. Neustále si opakoval okamžik, když Jessica vyslovila jejich jména. Na vykulené oči mužů a žen v bílých pláštích jen tak nezapomene.

Když opustili sál s číslem třicet tři, jejich kroky vedly ke dveřím ředitelky laboratoře. Jessica ihned po svém proslovu zmizela z placu, a tak jí nemohli položit důležitou otázku. Proč my? Překročili práh vstupních dveří, došel za nimi další muž. Tentokrát to byl neustále se usmívající blonďák se světle modrýma očima.

Jak to, že se stále usmívají? pomyslela si Izy. Na ruce jim připevnil hodinky s velkým dotykovým displejem. Ukazovaly, kam mají jít.Obrazovka ukázala mapu s tečkou, která označovala místo, na kterém se právě nachází.

Ředitelčina místnost byla velice jednoduchá. Jeden oblý stůl bílé barvy, na něm ležící počítač s několika čudlíky a pár propisek.Všimli si i televize, která byla umístěná nad sedačkami určenými přesně pro šest lidí. Ostatní členové skupiny již seděli na svých místech.

„Vítám vás a vřele vám gratuluji!" začala svou řeč Jesicca.

Každý z nich něco zamručel. Vypadalo to, jako by všichni byli stále v šoku, který se jim zarýval do hloubi duše. Malá blondýnka s modrýma očima seděla v prvním křesle z levé strany. Vypadala nervózně - sledovala Jessicu, jako by ji měla během sekundy poslat na smrt. Bylo zvláštní, jak všichni mají z ředitelky strach. Přitom nikdo nevěděl z čeho.

Dívka, jménem Naysa, seděla vedle ní. Všichni sebou nervózně pohybovali. Právě ona, dívka s modrými vlasy, si okusovala nehty na rukou. Izy ji pečlivě sledovala. Nevypadala jako člověk. Ona je klon, pomyslela si.

Její tělo pohltil strach. Všechno co o nich věděla, velice přesvědčivě sedělo. Kloni jsou náhražky lidí uložených ve schránce, ve které je jejich majitel zmražen. Izy se o to nikdy tolik nezajímala, ale pohled na děvče ji velice překvapil. Věděla, že klonované osobnosti vypadají jako obraz, který problikává. To ale Naysino tělo nedělalo. Jestli mám pravdu, je to velice přesvědčivý klon, pomyslela si.

Nathael a Sam stáli vedle sebe. Pozorovali kluka, který tvořil trojici společně s dvěma dívkami, která s nimi má spolupracovat na tajemném úkolu.

Jessica vstala od stolu a stoupla si k rohu od stolu tak, aby mohla všechny sledovat.

„Izy, Nathael a Sam budou pracovat ve své společné laboratoři. Slyšela jsem, že se vám velice líbí. Je to pravda?"

Vyměňovali si pohledy. Nakonec promluvil ten, který vyhledává stresující situace - Sam.

„Ano, máte pravdu, paní ředitelko."

„Neříkejte mi tak. Stačí Jessica," odmlčela se a všechny sledovala zvědavým pohledem.

„Vybrala jsem vás, jelikož si myslím, že na tento úkol jste nejspolehlivější lidé v laboratoři. Doufám, že víte o událostech, které se poslední dobou objevují ve zprávách. Velice nás to omezuje a já doufám, že napravíte jméno laboratoře tímto úkolem. Nerada to říkám, ale závisí na něm zbytek naší existence. Lidem se nelíbí, jak většina našich výzkumů vede k zápornému cíli."

Nathael si odkašlal a dodal: „Bohužel nevíme, neměli jsme dostatek času, abychom si zprávy poslechli."

„Tak to mění situaci, ihned vám to pustím," navrhla Jessica a rozešla se ke svému stolu, z kterého vytáhla tablet. Zapnula jej a stiskla ikonku zpráv. Většinou bylo takové okno červené barvy a na něm obrázek písmena 'i', které bylo uloženo do kolečka. Po jeho stisknutí položila Jessica tablet na stůl, z kterého se objevil hologram.

„A teď přejdeme k hlavní zprávě dne. Již jsou to dva roky, kdy nám laboratoř Quinci oznámila pomoc lidem, kteří žijí s Modrou krví. Stále bez výsledku. Ředitelka laboratoře Jessica McEnroe se nechce k případu vyjadřovat. Kvůli slibu jsme se stavili do místní nemocnice, ve které jsme vyzpovídali muže, který touto nemocí trpí již deset let." Jessica hologram vypnula ve chvíli, kdy se na obrazovce objevil starší muž, jehož žíly byly zbarveny do tmavě modré barvy.

„Denně mi chodí několik set stovek stížností, někdo už to musí zastavit. A tím někým budete vy!"Všichni se na sebe zvláštně a zvědavě podívali. Mathew se díval do země.

„Budu po vás chtít jakýkoliv pokrok, který mi budete hlásit, co nejdříve, rozumíte?" Přikývli hlavou na znamení, že chápou.

„Tímto ukončuji dnešní sezení. Všichni se dejte do práce. Okamžitě." Vstali ze židlí a rozešli se z ředitelny. Laboratoř, ve které pracovali, byla vzdálená pouze o jeden roh chodby. Za chvíli otevřeli dveře, ve kterých se nacházela jejich pracovní místnost.

„Opravdu si myslíte, že je to tak zlé, jak se nám to snaží říct Jessica?" zeptala se Izy, která si vysvlékala svůj bílý plášť.

„Řekl bych, že ano, proč by jinak nám pouštěla tu zprávu? Myslím, že máte uši na to, abyste tomu rozuměli, ne?" podotkl Sam.

„Myslím si, že v tom bude víc než nějaká nevyléčitelná nemoc," zamumlal Nathael.

Izy cítila tíhu u srdce. Nevěděla, jestli jim má říct, co zjistila, jestli má povědět pravdu. Nechtěla je zklamat, sama byla velice šťastná v laboratoři Quincy. Vybavení, které zde měli, patřilo k těm nejlepším na celém světě.

„Kluci? Musím vám něco říct." Nathael si právě dělal další kávu z kávovaru, která opět provoněla celou místnost. Sam seděl u svého stolu a prohledával počítač. Izy zavřela dveře, které vedly na chodbu.

„Zjistila jsem něco znepokojivého," řekla a usadila se do křesla.

„A co to je?" zvědavě se na ni podíval Nathael, který v ruce držel svou kávu.

„Ta holka s modrými vlasy, mám podezření je Klon!" vyhrkla rázem Izy. Sam i Nathael vykulily oči.

„Cože?" vyhrkli ze sebe oba dva.

„Nevšimli jste si toho? Docela mě to překvapuje. Nevím, jestli znáte tento způsob klonování, ale funguje tak, že člověka s nějakou nemocí či úrazem zmrazí a uloží jeho tělo do schránky. Jeho mysl řídí klona, který dotyčnou osobu nahrazuje," řekla a sedla si ke svému počítači. Otevřela ikonku internetu a klikla na stránku, ve které byly uloženy všechny informace.

„Podívejte, tady je fotka takového člověka. Všimla jsem si, že je velice výborně sestrojená, jelikož jsem to na první pohled nepoznala. Ale nemrkala. Když budete číst dál, najdete zde větu, která to vystihuje," řekla a označila větu. Klonové tohoto tipu nikdy nemrkají.

„Myslíš to vážně?" ptal se Sam.

„Nejsem si na sto procent jistá, ale něco za tím bude. Něco, co nám nikdy nikdo neřekl."

Vítám vás u další kapitoly mého příběhu! Jsem velice ráda a potěšena za ohlasy, které mi píšete. Děkuji vám za to! Jako vždy budu ráda za hvězdičky, rady či (potěšující) komentáře :)