Život v kapce roztoku

15. Kapitola - Cora

Cora byla několik dní v pořádku. Ležela v nemocnici na lůžku. Nechala se rozmazlovat sestrami, které jí několikrát denně nosily velice chutné jídlo.

Ráno na návštěvu chodila sympatická doktorka, která jí sdělovala její zlepšující se stav. Projev jiné formy se nezměnil, dokonce i syndrom chodící mrtvoly se neprojevil ani jedinkrát za celou dobu, kterou pobývá v této díře. Rány získané při vyloupení tajné místnosti se zacelily.

Každý den ji navštěvoval milý chlapec, který měl havraní vlasy. Líbil se jí, ale několik posledních dní se nezdálo, že by jeho tělo navštívil kousek štěstí. Něco není v pořádku. 

Pamatovala si obrázky zobrazující, jak seděla na divné posteli v neobvyklé místnosti a on tam byl. Komunikoval s ní. Zdálo se, že mu nevadí, že je nemocná. Nakažená. Za celý svůj život toho mnoho nenamluvila, byla to už doba, kdy nevypustila ze svých rtů ani slůvko. Chtěla to napravit, snila o tom, že se bude bavit s někým normálně jako jiní lidé.

Doktory zarážela nejvíce samotná druhá forma nemoci. Věděl o ní jen menší okruh lidí a při odběrech krve se zdálo, že se nijak neliší od ostatních lidí. Přáli si, aby promluvila - bez úspěchu. Vlastně přestala mluvit v okamžiku, když zjistila, že se její tělo zbarvilo do jiné nežádoucí barvy.

Jako obvykle přišla celá utahaná ze školy. Vyběhla dřevěné schody jejich domu. Rozrazila dveře svého pokoje, s sebou si vzala notebook a skočila na postel. Projížděla různé internetové stránky.

Její mamka po ní žádala, aby si vybrala svůj dárek, jelikož za pár dní bude mít narozeniny. Nebyla náročná, ba naopak měla ráda za jakoukoliv věc, kterou dostala nebo se jí hodila, ale nejvíce zbožňovala knížky. Sci-Fi a Fantasy, to byla její volba.

Pročítala si popisy jednotlivých knih, dokud nenarazila na zajímavou obálku. Pozorně ji sledovala. Tmavě modré pozadí ladilo s jemně fialovou rukou, na které byla připojena různá čidla. Nejvíce se jí líbilo to, že byla podle skutečné události.

Když se odtrhla od čtení, tak zjistila, že je téměř půlnoc. Pomalu se jí klížily oči a čím dál více se jí chtělo spát.

Vzbudila se s brzkým ranním svítáním. Ve svém podkrovním pokoji měla dvě okna. Odtáhla žaluzie a něco se jí nezdálo. Šla do koupelny, opláchla si tváře a zarazila se. Její pokožka měla tmavě fialovou barvu.

***  

Náhle někdo zaklepal na dveře. Cora se usmála a osoba vstoupila dovnitř. Byl to Sam. Od doby, kdy byl hospitalizován v nemocnici, uběhlo celkem dost dní. Vypadal jako poslední dobou stejně - zašlý úsměv, zarudlé tváře. Nejspíš se moc nemyl, protože z něj vál zapáchající puch.

Pro Coru se ale usmíval. Uchopil židli, kterou položil k jejímu lůžku.

„Ahoj, tak jak se máme?" řekl Sam. Cora se usmála, tak moc mu chtěla říct pozdrav. Bála se, a pak se odhodlala. 

„Ahoj," řekla velice tiše. Sam vykulil oči a otočil se na ni. Na tváři se jí vykouzlil jemný úsměv.

„Ty mluvíš?" řekl stále udivený Sam. Při tom stále sledoval Coru a její tyrkysové oči. Přikývla.

Věděl o tom, že se její stav zlepšoval. Dnem, možná i každou minutou. Byl za to nesmírně rád. Líbila se mu i přes tmavě purpurovou formu. Jakmile se vrátí, opět ji zavřou.

Nemohl ani malou chvíli pomyslet na to, že ji zase uvidí za tmavým sklem. Bude tam sedět jako pokusný králík nebo myš. Určitě by byla smutná a její obličej by setrvával v kamenném pohledu.

Cora sledovala Sama, chtěla mu pomoc, přestože nevěděla, o co jde.

„Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se. Kluk sedící na židli u jejího lůžka se podíval směrem k posteli, na němž ležela. Opět si ji prohlížel od hlavy ke konečkům prstů.

„Sam," odpověděl, při čemž se mu v očích objevily malé lesknoucí se oválky.

Sam, do teď neznala jeho jméno. Líbilo se jí, i když si takové jednoduché jméno nepředstavovala. Jediné co poznala, že nepochází i Ameriky. Vypadal jinak, dosti se odlišoval od ostatních kluků.

Cora již několik vztahů měla. Byla krásná a ona si to uvědomovala. Věděla, že není hezká nejen na povrchu, ale i v srdci. Alespoň do doby, než se změnila. Později to s ní šlo z kopce, přestala mluvit a opustila svůj dosavadní život.

„Co se s tebou poslední dobou děje, Same?" Vypustila ze svých rtů. Sama to sice zaskočilo, ale věděl, že později nebo dříve, taková otázka padne.

„Nic," oznámil jednoduše.

„Nelži, Same."

Chvíli váhal, jestli jí to má opravdu povědět. Přitahovala ho, a to nejspíš způsobilo to, že jí všechno pověděl. O tom, jak se stále neví, kdo vykradl tajnou místnost. Izy a Nathael odletěli do Finska a v neposlední řadě mluvil o flashce, která se ocitla v rukách Jessicy.

Cora ho pečlivě pozorovala. Poslouchala každičké slovo, které Sam vypustil. Uklidňoval ji, až z toho všeho usnula.

Když si Sam všiml, že Cora spí, tak si ještě chvíli prohlížel její tělo zabalené do duchny. Náhle otevřela dveře zdravotní sestra mající její stav na starosti.

„Pane Parkere, budete muset do deseti minut odejít. Za chvíli končí návštěvní hodiny," oznámila a odešla.

Sam se otočil na dívku, o které věděl, že za ní bude stát, ať se děje cokoliv. Chtěl ji zachránit a pomoci.

Pohladil ji na líčku, dal jí malou pusu a následně odešel.

Konečně je tady další kapitola. Není dlouhá, ale myslím, že splnila svůj účel, a to vysvětli a uvést na míru Coru, trochu si ji rozebrat apod. Snad vás kapitola bavila. Děkuji za podporu! 

Ps- Kdo pozorně četl první část, tak ví, že Cora není první případ jiné formy, jak si doposud všichni mysleli.