Život v kapce roztoku

24. Kapitola

Cora odešla pár minut poté, musela se připravit na důležité setkání s její tetou. Nikdy o větvi této strany rodiny neslyšela. Proč jí to všichni tajili? Jak to, že věděla o její nemoci daleko dřív, než ona sama?

Opět měla více otázek než odpovědí a doufala, že jí dnešní setkání nějaké věci objasní.

Na Samovy dveře někdo zaklepal. Vstal z postele, nechal dveře otevřít, ale nikoho nespatřil. Vyšel ven, aby se rozhlédl, místo toho zakopl a spadl na zem. Před dveřmi ležela hnědá krabice vyrobena z lepenky.

U vrchu krabice byl připevněný štítek. Vzal krabici do svého pokoje a šetrně ji rozbalil. Vně krabice byl pokládaný černý oblek a na vrchu položená kravata, která se Samovy moc zalíbila. Oblek vyndal a našel dopis.

Vezmi si to na sebe, Cora bude šťastná.

Bez podpisu. Blížil se čas, kdy měl jít. S Corou se včera domluvili, že u výtahu bude čekat jeden ze zaměstnanců. Stále nevěděl, jak se to tady jmenuje a už tady trávil čas minimálně dva měsíce. Vysoký, osvalený muž Sama již očekával. Měl zcela kamennou tvář, Samovy kolena se trochu rozklepala, cítil se nervózně. Každý jeho krok se ozýval chodbou pokrytou podlahou světlé jako blonďaté vlásky. Odrazů jdoucích ze stěn si odvykl všímat.

Nevěděl, co se přesně se stane, možná ani Cora netušila. Ovlivní setkání něco? Dostane Cora odpovědi na své otázky? Sam si začal uvědomovat, že celý tento problém vznikl kvůli ní. Fialovou a modrou krví.

Přistoupil k muži, kterého chtěl pozdravit, bylo by to zdvořilé. V poslední chvíli si ale to rozmyslel, ani muž nejevil radost z toho, že mladíka vidí. Tohoto chlapa vážně nechtěl naštvat.

Sam zaznamenal bílé rukavičky na jeho rukách. Odkrýval kousek kůže, jejíž zbarvení Sama překvapilo, snažil se na sobě nic nedat znát a nesl svou trnitou masku dál. Zápěstí měl lehce odkryté, tuto část mu uniforma, jenž měl oblečenou nezakrývala, a na umělém světle se odrážely fialové šupinky kůže.

Vystoupili z výtahu. Tma se rozléhala kolem. Muž udělal krok a světla svítila. Podlaha byla mramorová a na zdi visely obrazy s portréty různých lidí. Sam se rozhlédl, v tomto patře ještě nebyl.

Na malbách autoři ztvárnili různý lidi. Muži i ženy, někteří měli dlouhé vlasy, jiní na nose kulaté brýle. U prvních obrazů se podepsaly roky a jejich barva na rámech se postupem času odlupovala.

Na konci chodby byly dveře. Muž v uniformě se zastavil, její detaily měl Sam šanci prohlédnout až teď. Byla složená z několika částí, Sam nepochyboval o tom, že má na sobě připevněný i neprůstřelný štít, jeho tvar si dokonale pamatoval, protože podobný vyráběl pro svého kamaráda před mnoha lety.

Pokývl na Sama a zašeptal něco do mikrofonu, kterého si Sam předtím nevšiml, jelikož ho měl připevněný na límci černé barvy. Ramena měl vyztužená a na hrudi bylo přišitých několik kapes. Nechtěl domýšlet, jaké různé zbraně a další věci uvnitř schovává.

Prošel dveřmi, jakmile se zavřely, tak se místnost zbarvila do růžových odstínů. Uprostřed byl připravený dlouhý skleněný stůl a u něj stálo pár židlí. Posadil se na jednu z jich a vyčkával.

Po pár minutách se světla zbarvila do modrých odstínů a někde se ozval zvuk zavírajících dveří. Před stolem se objevila žena. Sam se instinktivně postavil, i přesto že přesně nevěděl, jak se má chovat.

„Dobrý den, Same, posaďte se" pozdravila ho. Pozdrav jí opětoval.

Žena se posadila, měla oblečené dlouhé šaty v různých odstínech stříbrné, jež odrážely lehce modré odlesky. Vlasy měla rozpuštěné, což Sama trochu překvapilo, jelikož nejen Izy nosila vlasy velmi často upravené do culíku.

„Chtěla jsem tě vidět předtím, než Cora dorazí. Jsem rád, že jsi jí pomohl, vlastně nevím, jak se ti zavděčit. Kdyby jsi cokoliv potřeboval, budu ráda, když mi to sdělíš.

Když byla miminkem, bylo pro mě hodně těžké ji ponechat mojí sestře. Udělala z ní blbce, lituji toho."

„Vy jste její matka." Oznámil Sam spíše pro sebe, ale žena přikývla a zaznamenal v její tváři smutek.

„Byla jsem donucena ji nechat. Když se svět změnil, mysleli si, že se změní i lidé, ovšem se mýlili. Přišlo jim vhod, když jsem otěhotněla."

Sam mlčel, přišlo mu to jako nejlepší reakce, kterou mohl v tuto chvíli udělat. Žena se postavila od skleněného stolu a šla k přístroji. Pár dotyky něco navolila a z druhé strany se ozval tisk tiskárny. Přistoupila k ní a obrázek vzala do ruky, přišla až k Samovi a položila na stůl. Byla to fotka a na ní zobrazená malá usmívající se holčička.

Sam si důkladně fotku prohlížel. Cora byla velice roztomilá, na fotce mohla mít nejvýše rok života a její pokožka měla normální béžovou barvu. Dáma stojící opodál si nejspíš všimla toho, kam Sam zaměřuje svůj pohled.

Do pěti let se fialový odstín neobjeví," vysvětlila mu. „Vždycky byla krásná,"aniž by stačila svou myšlenku doříct, tak do místnosti vešla Flow s Corou.

Flow si oblékla uniformu stejnou jako měl ten muž, což bylo u ní celkem nenormální. Pokud si Sam pamatoval, nikdy před ním tento oblek neměla.

Naopak Cora měla oblečené formální šaty s károvaným v černobílé barvě. Jejich délka sahala po kolena. Žena se napřímila a obě si přejela pohledem.

„Posaďte se," sdělila na konec. Obě dvě se posadili vedle Sama. „Jsem ráda, že jste se všichni dostavili. Doufám, že můžeme začít." Flow nahodila falešný úsměv, ale to nikoho nezajímalo.

Místnost zhasla a uprostřed stolu se rozsvítil hologram. Na laserových paprscích se promítali různé postavy a Samovi došlo, že jsou to přesně ty, které byly ztvárněny na chodbě.

„O fialové krvi se ví více než dvě stě let. Prvním člověkem, který touto chorobou onemocněl byl Američan, který pocházel z bývalé Floridy. Příznaky postupovali zcela stejně jako u nás. Nakonec ho zavraždili, zřejmě z rasismu."

Cora důkladně prohlížela obličeje těch lidí. Nevšimla si náznaků, které ji Camilla dávala. Nechtěla na ni všechny informace hned vychrlit.

Na hologramu se promítala žena, která měla dlouhé rovné vlasy šedé barvy jako trpyt stříbra, její postava byla štíhlá a zaoblená. Nejspíš ve stejnou chvíli si Sam s Corou uvedomili, o koho jde.

„Naše nemoc je dána geneticky, snažíme se ji zastavit, ale nedaří se nám tak učinit. Coro, je mi to moc líto" Camilla mluvila se soucitem. Zažila to snad i sama?

Cora znejistěla, nervózně začala pohybovat nohama.

„Coro, jsem tvoje matka," řekla na tvrdo. Ty slova chtěla určitě říct již dříve, ale nebyla toho schopná.

„Vidím tě poprvé, kdy nejsi za nějakým sklem. Jsem nejen na tebe pyšná, ale i na Sama, kolik překážek jste dohromady zvládli."

Flow si odfrkla a Sam zaznamenal, ZE se na něj Camilla na vteřinu zadívala, avšak dál svou pozornost své ztracené věnovala dceři.

„Proč jste to udělali?" ptala se tázavě Cora, byla to její první slova od doby, kdy dovnitř vešla.

„Teď ti to říct nemůžu, zlatíčko," povzdechla si Camilla.

Cora se naštvala a prudce se zvedla od stolu.

„Už mě nebaví tento život!" vyprskla. Žena, která si během té chvíle postavila překvapeně hleděla.

To ale Cora opouštěla místnost, jejíž barvy se změnily na tmavě fialovou a Sam se za ní rozběhl.

„Co to děláš?" křikl za dívkou, která přidala tempo kroku. Coře se po tváři kutálely kapky slz.

Vběhla do výtahu, pomačkala všechna možná tlačítka. Dveře se ponalu uzavíraly a nakonec Sam stihl tenkou škvírou se dostat dovnitř.

Jednoduché líčení, které měla Cora na tváři, bylo ta tam. Jemné bílé stíny měla rozmazané a pomalu ji zasychaly na tvářích.

Sam na pohlédl. Nechtěl se vyptávat na myšlenky, které se jí honí momentálně hlavou, a proto ji políbil.