Život v kapce roztoku

9. Kapitola (2/2)

Budova byla majestátní. V prvním okamžiku si mohli všimnout hned několika věcí - rozléhající se prostor, počet cestujících, kteří se zde pohybovali, moderní svět. Izy se zastavila přímo uprostřed celého místa. Nohy zakrývaly obrovskou nálepku Atlanta. Rozmanité barvy oranžové, žluté a modré skrývají pod mnoha znaky vystupujícího orla.

Upustila svůj kufr a rozpažila své ruce. Točila se neustále dokola.

„Izy, co to děláš?" zeptal se šetrně Nathael.

„Užívám si volnost, nevidíš?" odpověděla s mírným rozčílením.

Nathael se rozhodl ji raději nevnímat. Otočil svůj zrak na velké obrazovky, které se nacházely doslova na každém kroku. Různé lety, data, ale i přestupy či zpoždění letu. Jejich letadlo mělo číslo P-620. Jedná se o přímý let přímo do Helsinek. Pozorně sledoval naskakující cesty, dokud se neobjevilo to vysněné číslo. Žádné zpoždění - nic, tak to je zatím bez problémů, pomyslel si.

Za několik minut se měli vydat odevzdat svá zavazadla a čekat, než se uskuteční jejich odlet. Izy si po svém hereckém výkonu sedla a pozorovala okolí. Muže a ženy, kteří procházeli kolem. Porovnávala je.

Posléze se dostavila nuda. Začala klepat nohou, dokud ji nepopadla doslova hysterie. Chtěla křičet a řvát. Izy nikdy neměla ráda nudu, možná je to zvláštní, když celé dny prosedí nad různými vzorky, ale dnes měla zrovna divnou náladu, které si všiml i Nathael.

„Jsi v pořádku?" optal se.

„Jasně. Pročpak se ptáš?"

„Nevypadá to tak," oznámil Nathael „nechceš raději zavolat Samovi?"

„To mě vůbec nenapadlo!" málem vykřikla na celé letiště, i kdyby těžko byl její hlas slyšitelný na druhou stranu přes ten hluk.

Sáhla si do kapsy, z které vylovila svůj mobil. Opatrně přejížděla prstem po displeji, dokud nevytočila jeho číslo.

Nic jiného než otravné pípání se delší dobu neozývalo.

„Ahoj Izy, jak jste na tom?" zeptal se.

„Za nějakou chvíli budeme odlétat, chtěla jsem tě slyšet, dokud nás nepřeruší časové pásmo. Sám to musíš vědět, Švéde." Konstatovala.

„Neboj, zvykneš si," odpověděl.

„Každopádně, zjistil si něco nového?"

„Abych řekl pravdu, v nemocnici se moc informací zjistit nedá. Přesto však tady jedna je," odpověděl.

„Vážně?" Vykulila oči a zároveň se podívala na Nathaela. Ten jí zrak opětoval v tázavém gestu.

„Ano, zaslechl jsem dvě sestřičky, které si povídaly. Mluvily o nějaké druhé formě klonů. Bylo už pozdě večer a šel jsem na záchod. Hovořily tiše, ale přes tichou chodbu se jejich slova rozléhala."

Izy se podívala na Nathaela.

„Co se děje?" zeptal se.

„Same, musím končit. Zavoláme ti ve Finsku, měj se," řekla a ukončila hovor.

Izy odložila svůj telefon. Uložila jej do kapsy a chvíli přemýšlela. Dvě formy? Opravdu? Komplikovanější to již být nemůže.

„Tak co se děje?" zeptal se znovu Nathael.

„Sam říkal, že zaslechl dvě spolu hovořící sestry. Bavily se o druhé formě klonů,"řekla s kleslým hlasem.

„To tedy znamená, že to je komplikovanější, než jsme si mysleli," pověděl tiše.

„Ano."

„Cestující letu P-620 z Atlanty do Helsinek se můžou dostavit na svá místa v letadle. Váš let se uskuteční za třicet minut. Nezapomeňte si svá zavazadla odložit. Přeji pěkný den." ozval se mechanický hlas odněkud z rozhlasu.

„Tak jdeme na to," oznámila Izy, vstala a uchopila svůj kufr, s kterým mířila přímo k odbavovacímu místu.

***

Nathael mžoural očima. Náhle se ozval další otupující ženský hlas:

„Vítejte v hlavním a nejlidnatějším městě Finska. Helsinky jsou turistickým centrem a většinou prvním místem, které zahraniční turisté ve státu navštíví. Architekturu dnešních Helsinek značně ovlivňuje funkcionalismus a moderní umění. Ve městě je mnoho zajímavých kostelů. Nejznámější je mohutná bílá luteránská katedrála na náměstí Senaatintori, kterou není špatné navštívit. Děkujeme vám za klidný let a přejeme vám mnoho poznání v naší zemi."

Nathael se podíval na svou spolusedící. Opět spala. Prohlížel si ji, nějakým způsobem na ni myslel čím dál více.

„Izy, vstávej, za chvíli přistáváme," řekl a jemně ji bouchl do ramene.

„Co se děje?" zeptala se.

„Podívej se z okna, jsme tady!"

Setrvala v úžasu. Tolik krásy najednou nikdy neviděla - různé druhy budov, které většinou zdobily modré a bílé barvy, velký lodní přístav a neuvěřitelné zobrazení různých slohů.

„To je krása!" vypustila ze sebe.

„Máš pravdu," podotkl a usmíval se na Izy.

***

Venku před letištěm je již očekával taxík. Urostlý chlapík držel v ruce kartón a cigaretu. Na starém kusu papíru bylo napsáno Nathaelovo příjmení. Oba táhli své kufry směrem k němu. Muž držel svou cigaretu a několikrát si ještě popotáhl. Když je spatřil, usmál se, že se i jeho šedý zakroucený knír pohnul. Otevřel zadní část žlutého auta.

„Dobrý den," řekl Nathael.

„Zdravím, zdravím," odpověděl muž s cigaretou v ústech. Izy přistoupila k Nathaelovi a podala mu její fialový kufr. Usadila se na zadní sedačku. Sedící řidič se rázem dal do řeči.

„Alex se na vás velmi těší. Mluví o vás neustále. Ani se mu nedivím, takový krásný pár se tady zjevil."

„My spolu nechodíme," odfrkla Izy.

„No dobře. Jak dlouho tady zůstanete?" zeptal se muž.

„Uvidíme, pokud půjde vše, jak má, tak bychom měli během pár dalších dní odletět zpátky do Ameriky," odpověděl Nathael.

„Vždy jsem chtěl odjet do Ameriky," zašeptal muž.

„Opravdu?"

„Ano. Jaký byl let?" zeptal se.

„Bezproblémový," odpověděl jednorázově Nathael.

„Hele holka, co tam luskáš na tom mobilu?" řekl řidič sledující Izy v zrcátku. Vrhla na něj okamžitě smrtící pohled. Řidič na chvíli zalitoval, že jeho povaha chmurného rázu jej donutila se zeptat.

„Píši našemu kamarádovi, myslím, že to zakázané není."

„Ano, není," odpověděl zamračeně řidič.

Nathael se rozhlédl kolem sebe. Kolem silnice se rostla spousta stromů a viděl různé budovy. Mnoho pochodujících lidí se nacházelo na chodnících, ale několik jelo i na kole.

„Je u vás Modrá krev rozšířená?" zeptal se otázkou, která zaskočila i Izy.

„Hm, jak se to řekne. Na Zemi jsme nejméně zasažený stát ze všech. Však nás trápí jiné moderní vymoženosti. Již to není tak čisté, jako dřív," odpověděl.

Než stihl Nathael cokoliv říct, tak taxík zastavil. Pohlédl na pravou stranu, kde byl dům, který působil velice starým dojmem. Tmavě hnědé dřevěné dveře zvýraznily jejich zobrazení. Ozdobou bylo staré zlaté klepátko s hledáčkem na ulici. Obklad tvořily starší červené a černé kachličky.

Vedle zvláštního zvonku se nacházela jmenovka, na níž bylo vyryto jedno jméno - Alex Mark.