Život v kapce roztoku

21. Kapitola - Už ne!

Poměrně vysoká dívka se zrzavými vlasy stála u jedné ze zkumavek. Očima jsem sledoval každý její pohyb.

Přesně podle plánu se dívka uložená uvnitř začala nekorigovaně třást a celý moment vyvolal dojem, že se topí. Její plíce v sobě neměly skoro žádný doušek vzduchu. Přísavky se ihned odlepily, vše šlo podle mého plánu, který vyšel na jedničku.

Jak se mi to podařilo? Vyzkoušel jsem na ní plán. Nový roztok, který způsobí falešnou mrtvici a přitom si má oběť nic nebude pamatovat. Geniální.

Podepíral jsem se starou naleštěnou holí vyrobenou z nejkvalitnějšího dřeva ve Finsku a pomalu odcházel z centra dění. Mí malí přátelé se seřazení rozběhli za ní. Na jejich úspěšný vznik hrdě vzpomínám.

Dvacet let jsem se na tento den připravoval. Milion hodin jsem tomu dal, zanedbával rodinu, plánoval večery.

Stálo to všechno za to? Za ty promrhané dny, když jsem se chvíli co chvíli věnoval své dceři, kterou jsem nikdy neměl rád. Její matka mi lhala, nesnášel jsem ji. A ona, jako by jí z oka vypadla.

„Byla to nehoda," řekla mi, ale já věděl, že to celé plánovala. Nikomu jsem neřekl, že zemřela. Její duše opustila tělo dobrovolně. Byl jsem naštvaný, zuřil jsem každý den a nevěděl, co bude dál. Vše bylo v koncích, každý můj vymyšlený plán a dokumenty, které jsem si hrdě připravil, byly najednou k ničemu. Vykopal jsem provizorní hrob daleko od svého domu. Uložil jsem jí dovnitř, v ruce jsem držel hořící zápalku, která pomalu dopadla na její nehybné tělo. Smál jsem se, musela trpět, alespoň jsem v to věřil. Oheň se odrážel do mých očí, vzduch smrděl spáleným masem. Její bolest mi působila radost, tolik adrenalinu jsem v žilách nikdy neměl. Tehdy jsem byl nejšťastnější muž na světě.

A pak přišli oni. Bylo to jako na zavolanou. S nimi můžu uskutečnit svůj plán a oni nebudou mít ani nejmenší tušení, že já, nejhodnější doktor na planetě Zemi, plánuji zradu.

Na světě přestane existovat láska a další city. Jediný, kdo tuhle možnost bude mít, budu já - Alex Mark.

***

Když se všichni tři v podvečer vrátili domů, dovolili Amy, aby zůstala v jejich bytu a mohla v klidu přespat.

"Opravdu vám to nevadí?" zeptala se již po několikáté.

"Rádi tě tady uvítáme," řekl Nathael, který seděl usazený v křesle a sledoval ji.

Dívka s havraními vlasy se chovala jako každý jiný. Nežádala po nich moc, a to stejné se dělo i u Nathaela a Izy. Všichni měli mnoho otázek. Několikrát se snažili dovolat Samovi, ale po pár sekundách naskočila hlasová schránka. Báli se o něj a doufali, že s nemocničním případem nemá nic společného. Ale jaká je šance? Coru sledoval už od začátku, hlavně Izy si všimla, jak ji sleduje, jak by jí chtěl pomoct a byl úplně bezmocný. On v tom měl prsty.

***

Ranní vánek proudící otevřenými okny provoněla právě připravená káva. Nathael nemohl celou noc spát. Po celém těle cítil kapky potu, které pro něj byly nesnesitelné. Izy na tom byla podobně. Těžký vzduch jí vůbec nedělal dobře. Seděla opřená o zeď, přikrytá dekou a pročítala si zprávy o Jessice. Snažila se zjistit nějakou informaci, která by k něčemu vedla, avšak nenašla nic, co by tomu nasvědčovalo.

Nathael to nakonec vzdal a okolo páté hodiny si šel připravit kafe, které si moc často nedával. Potřeboval nějak nabudit své tělo, aby fungovalo. Museli se už dozvědět, co se děje, proč nemůžou pracovat a hlavně, kde je Sam.