Život v kapce roztoku

10. Kapitola - Hádka

Taxikář jim ochotně pomohl vyndat jejich zavazadla a s úsměvem na tváři odjížděl. Před domem doktora rostl obrovský rozkvetlý strom. Okvětní lístky byly jemně růžové. Vůně pylu poletovala ve slabém vánku.

Nathael přistoupil k domu a zazvonil. Nějakou dobu se nekonala žádná akce. Náhle však otevřela dveře dobře vypadající slečna. Hnědé dlouhé vlasy svázané do drdolu, modré oči. Menší postava a okouzlující úsměv na tváři.

„Vy jste Nathael Spring, že ano?" řekla.

„Ano, to jsem a tohle je má kamarádka Izy Carter," odpověděl v úžasu na dívku, která stála uprostřed dveřního zápraží.

Nathael se podíval na Izy, která kývla hlavou. Mezitím dívka uvolnila cestu do domu. Oba uchopili svá zavazadla a vešli dovnitř. Nevypadá jako klon, pomyslela si. Záhada se čím dál více prohlubovala.

„Papírů si prosím nevšímejte," oznámila dívka. Okolo nich se nacházely stohy listů a dopisů. Co to znamená? Několik hromad bylo Izy ve výši hrudníku. Tyhle okoukané dřevěné schody toho musely hodně zažít, poznamenala Izy.

„Zde si prosím odložte své zavazadla," řekla a ukázala na prázdné místo vedle stěny.

„Nikoleto!" zakřičel muž.

„Ano, pane Mark, už jdeme," křikla dívka směrem, odkud se ozval hlas.

Dívka vešla do místnosti a usmála se. Mávla rukou na Nathaela v gestu, aby ji následovali. Ten se podíval na Izy kývající hlavou.

Překročili práh a náhle se před nimi rozprostřel velký pokoj. Pod menším oknem se nacházelo několik dalších štosů papírů. Naopak druhá strana působila poněkud čistě. Starší křeslo a jednoduchý čajový stolek stojící na purpurovém koberci. Od hořícího krbu se ozývalo praskání polen.

V křesle seděl muž, který držel v ruce kouřící dýmku. Měl hnědé vlasy a jeho vkusné oblečení naznačovalo jeho postavení.

„Vítám vás," řekl, „Nikoleto, můžeš nám připravit občerstvení prosím?"

„Zajisté, pane Mark," odpověděla půvabná hnědovláska.

„Pojďte se posadit, rád vás vidím," řekl doktor.

Izy s Nathaelem se na sebe náhle podívali. To myslí vážně? Bez řečeného slova vykročili směrem k muži. Posadili se na pohovku.

Doktor si je prohlížel zelenýma očima. S dýmkou mezi ústy se občas usmál. Měl oblečené světlé hnědé sako, dále tmavě modrý svetr a bílou košili, v které měl založenou tmavě červenou kravatu. Mohlo být mu nanejvýš třicet pět. Okolo dolní čelisti mu rašily světlé vousy. Jak tohle může být světoznámý doktor? Tohle vážně nechápu, poznamenal Nathael. Po chvilce usilovného mlčení nakonec promluvil sám Alex Mark.

„Tak jaké otázky mi chcete položit?" zeptal se.

„Vlastně sami nevíme. Do laboratoře jsme nastoupili teprve před pár dny. Naše skupina byla vybrána mezi šest vědců, kteří by měli nabídnout pomoc laboratoři od problémů, které se na ni hemží po každém směru snad nepřetržitě. Izy si všimla, že jedna z dívek se nechová normálně. Nadměrně si okusovala nehty a vypadala tak nějak nelidsky. Naznačovaly to i její modré vlasy. Zkrátka si Izy myslí, že je klon," odpověděl Nathael.

„Zvláštní," odpověděl doktor.

„Kterou z forem máte na mysli?" zeptal se muž.

„Z forem?" zeptal se udiveně Nathael.

„Ano, vy nevíte, že existují dvě formy?" tázal se udiveně doktor.

„Ne, vlastně proto jsme tady. Sam, kluk patřící k nám, slyšel rozhovor dvou sester v nemocnici a před odletem nám sdělil, že se týkal právě další formy. Nikdy nás nenapadlo, že doktoři něco tají veřejnosti."

„Samozřejmě. Myslíte si, že by to veřejnost unesla? Zmražení svého těla v roztoku si nemůže dovolit každý," pověděl doktor.

„Máte nejspíš pravdu, mohl byste nám to nějak přiblížit?" zeptala se náhle Izy.

„Zrzka promluvila. Mám rezavý holky rád, ale ano samozřejmě," odpověděl „je to již několik desítek let, kdy vznikla první forma. Většinou ji říkáme přísavková nemoc, i když to nemoc není. Funguje na způsobu konzervace lidského těla v roztoku. Na hlavu se připevní zvláštní přísavky umožňující komunikovat s myslí člověka a jeho hologramem. Právě tohle zjevení nazýváme klonem. Hologram člověka nepotřebuje všechny pro lidskou rasu důležité prvky. Nechodí na záchod a nepotřebuje jíst. Popravdě je to celé zvrácené a divné, ale kupodivu to funguje. Díky tomu můžu být já světoznámý," pověděl.

„Takže zkráceně uložíte tělo do ledničky s vodou, ve které se na člověka přilepí nějaké přísavky, které vyvolají hologram? Je to tak?" zeptala se Izy.

„Velice jednoduše ano," odpověděl muž.

„A ta druhá forma?" zeptal se opatrně Nathael.

„Tak to si budete muset sami najít někoho, kdo tomu rozumí, s tím vám nepomůžu," řekl doktor.

„Vždyť jste říkal, že existují dvě formy, takže o nich musíte vědět, ne?" řekla Izy.

„Ty drzá holko!" vykřikl, „Nemusel jsem vám říkat nic, tak a teď už běžte. Nikoleto, doveď je do toho hotelu!" zakřičel podruhé.

Hnědovlasá dívka vešla do místnosti. V ruce držela právě onen připravený čaj. Prvně ji zarazilo chování pana Marka. Nikdy ho neviděla tak prskat. Možná je to poprvé. I když o tom Nikoleta dostatečně pochybovala. Když jí bylo patnáct let, doktor jí vymazal paměť. Nic si nepamatovala, a tak žila ve svém vlastním světě.

Nathael s Izy se postavili, akorát zrzavá dívka měla na jazyku několik připomínek.

„Myslela jsem si, že nám pomůžete. Ale vy, vy jste tak nechutný člověk! Nechápu, jak jsem mohla mít nějakou naději, která by mi odtajila mé otázky nebo zvědavost. Tohle jsem od vás nečekala!" křikla po sedícím muži s dýmkou. Doktor se dvakrát zvláštně zamračil, pak se podíval na Izy a vykřikl: „Ven!"

Nikoleta byla již oblečená v lehkém kabátu. Nathael držel svůj kufr a čekal na svou kamarádku. Izy uchopila ručku jejího kufru, a jak první odešla z domu. Během toho shodila několik štosů papíru. Že mi to nedošlo hned, pomyslela si. Nathael se naposledy ohlédl směrem k sedícímu muži. Uslyšel zvuk spalujícího se dřeva a odešel. Nikoleta zabouchla dveře a následně zamkla.

„Moc se omlouvám, nepamatuji si, že by někdy takto vyletěl. Pojďte, odvedu vás k vašemu hotelu, máte ho zaplacený na tři noci. Pokud budete chtít, ráda vás provedu Finskem," řekla Nikoleta.

„Budeme rádi," odpověděl Nathael.

Další slovo už nepadlo. Izy s Nathaelem následovali Nikoletu, třeba právě ona jim odpoví na jejich otázky.