Život v kapce roztoku

13. Kapitola - Večeře

Nathael si právě zapínal knoflíčky od košile, když mu zavibroval mobil. Podíval se na hlavní stránku a následně ho vrátil znovu do kapsy.

Izy byla již připravená – jednoduché letní šaty, rozpuštěné vlasy a velmi jednoduché líčení. Okolo pasu měla menší kabelku. Dokonce se i zdálo, že se její nálada o hodně zlepšila. Usmívala se.

„Tak už pohni, Nathaeli," řekla.

„Ano, už jdu," odsekl Nathael.

Zavřeli dveře od jejich bytu a vyšli ven. Bylo celkem pozdě. Slunce zapadalo za hory, čímž tvořilo krásnou romantickou kulisu. Před hotelem na ně čekal taxík, který nejspíš domluvila předem Nikoleta.

Pomalu se rozešli k autu a jistě se usadili na pohodlné sedačky.

Finsko, zejména Helsinky, bylo velice odlišné od Ameriky. Něco jako bubliny zde nebyly potřebné a lidé byli šťastní.

Opravdu jsou na tom Spojené státy tak bledě? Nathael se nedivil, že Sam byl vždy takový veselý. Měl důvod. Zdejší obyvatelé se od ucha k uchu usmívali. Pomáhali si, byli na sebe hrdí. Nikde neviděli špatné věci kolem sebe. Modrá krev nepostihla tolik lidí, aby se průmysl v zemi zastavil. A tahle věc se velice projevovala.

„Izy, myslíš si, že dokážeme nemocné lidi zachránit?"

„Chceš slyšet pravdu?" zeptala se Izy a při tom se na Nathaela podívala. Ten pouze souhlasně přikývl. „Nemyslím si, že je to nemožné. Akorát je otázka, jak dlouho to bude trvat," řekla se smutkem.

Nathaelovi opět zabzučel telefon. Byla to již třetí zpráva od Sama. Otevřel je. Okamžitě vykulil oči, jelikož nemohl věřit větám, které Sam poslal i s fotkou.

„Něco se děje?" zeptala se Izy.

„Jessica zveřejnila M-22K!"

„Cože?" vykřikla Izy.

„Ve zprávách o tom hovořili. Dostala tvou flashku a založila další tým vědců," oznámil Nathael.

„To snad ne!" vykřikla Izy.

Nathael si ještě chvíli prohlížel přiložený obrázek. Taxík zastavil, a tak naťukal jednoduchou odpověď. Zavolám ti. Vzápětí schoval mobil do kapsy. Nechtěl tento večer zkazit, i když nechtěl nevěřit tomu, co si přečetl.

Vystoupili z auta a šli jednoduchou dlažební cestou. Nikoleta jim dříve poslala mapu s trasou k hotelu, a tak věděli, kam mají jít.

Romantická scéna se čím dál více projevovala. Měli ještě chvíli času, a tak se šli podívat k pláži. Přibližující vlny narážely do kamenů, moře šumělo a občas se ozval i zvuk nějakého poletujícího racka.

Izy si vyzula své polobotky a vyrazila směrem k moři. Nikdy u moře nebyla. Vesele začala své nohy máchat ve vodě. Líbilo se jí to.

„Nathaeli, tak pojď!" zakřičela směrem k pláži.

Nathael zaujatě sledoval obzor. Připadal si jako malý, když poprvé jel se svými rodiči k moři. Tenkrát si to strašně užil. Plaval v mořské vodě a malým podběrákem chytal malé rybky. Tenkrát vylovil mnohobarevnou rybu s velkými zuby.

„Nathaeli, je ti něco?" zeptala se Izy hned poté, když opustila vodu, obula si své boty a utíkala k němu.

„Co? Ne, nic se neděje," řekl a usmál se.

„Vážně?"

„Vážně," odpověděl.

„Myslím, že bychom měli jít," oznámila Izy a Nathael přikývl.