Nesetkání

Nikdy tě neopustím

Jake se podíval jiným směrem.
"Ale vždyť tohle je taky dobrá střední! A más tu kamarády. Máš tu.. mě." žadonila jsem, aby zůstal. Musím ho přece nějak přesvědčit, aby mě neopouštěl.
Nic neříkal. Díval se jinam, jako by ho bolelo se na mě dívat.
"Vždyť jsi zrovna přijel. Řekl jsi mi, že tu zůstaneš, Jaku!" řekla jsem. Někde uvnitř sebe jsem našla tu odvážnou neustrašenou holku a ta právě vyšla na povrch.
Podíval se mi do očí a povzdychl si.
"Prostě musím Bells." slovo 'musím' zdůraznil.

Do očí se mi draly slzy, ale já je potlačila.  "Jakeu! Jakeu! Pojď už!" ozvalo se z auta. Ani jsem si nevšimla, že tam sedí ještě někdo další.
Jake se na mě podíval s bolestí v očích "Je mi to líto, Bells." řekl a mě píchlo u srdce. "Sbohem" rozloučil se se mnou a šel k autu a odjel pryč. Nevzmohla jsem se na slovo a nechala ho odjet.
Cestou se na mě podíval jeden ten kluk, který byl s Jakem v autě varovným pohledem. Jako by mě varoval: 'Drž se od něj dál"

Prostě musím, Bells

Domů jsem jela s Jessicou, která si cestou ještě koupila dietní Colu a salát. Celou dobu na mě vrhala lítostivé pohledy. Snažila se to o Jakovi nějak zakecat a já zadržovala slzy jen tak tak. Chtěla jsem si je nechat až na doma, kde mě nikdo neuvidí. Kde budu sama přemýšlet na tím, co jsem udělala špatně, že mě Jake opustil.

Když jsme dojely k mému domu, rozloučila jsem se s Jessicou a jestě jsem jí musela ujistit, že jsem v pořádku, i když jsem lhala. Kdybych jí řekla, jak se doopravdy cítím, cítila by se mnou a to já nechci. Nechci, aby cítila to, co já.
Nevšímala jsem si sněhu. Nevšímala jsem si ničeho.

Je mi to líto, Bells

Vešla jsem dovnitř a vyslekla si oblečení. Bylo už něco po 7 večer a z obýváku byly slyšet hlasy z televize a smích mámy, jak se směje nad tátovými vtipy.
Aspoň, že oni mají své 'Šťastně až navěky'. Přála jsem jim to.
Pozdravila jsem je a máma mi sdělila, že jídlo je na pánvi. Neměla jsem na jídlo chuť, ale měla jsem hlad. Vzala jsem si špagety s tofu a začala jíst.
Bylo to dobré, ale začalo se mi dělat nevolno, tak jsem to tam vrátila a šla do pokoje.
Bylo mi nevolno čím dál víc.
Vzala jsem si knihu, že se jí aspoň zabavím a uteču před mými emocemi. Před sebou. Po chvíli jsem cítila, že budu asi zvracet. Odložila jsem knihu a běžela do koupelny.

Cestou jsem zakopla o koberec, ale toho jsem si nevšímala. Soustředila jsem se už jen na to, abych to udržela a nevyzvracela se jinam než do záchodu, což se mi naštěstí povedlo.

Utřela jsem si ústa a spocené čelo a konečně se rozbrečela.

Sbohem, Bells

Po pár minutách jsem konečně přestalala podívala se na sebe do zdrcadla. Vypadala jsem, jak zombie  z filmu Warm Bodies.
Vypláchla jsem si ústa. Cítila jsem se prázdná. Měla jsem hlad a tak jsem se rozhodla, že si půjdu pro jídlo.

Vyšla jsem z koupelny a zavřela za sebou dveře. Všimla jsem si koberce, který teď měl roh převrácený a spravila ho. Na zemi se něco zablyštilo. Podívala jsem se pozorněji a ihned jsem předmět rozpoznala. Byl to náramek s malým kovovým lapačem snů, který mi dal Jake půl rok předtím, než odjel se slovy
"Nikdy tě neopustím"

Tuhle část věnuju mé sestře :).