Vše je jinak - Hunger Games

7. kapitola

"Kde je? Proboha, snad se neztratila. Piper, pane Bože!" slyším zpoza dveří halekat Euphonii, ještě celý rozespalý. Vstanu z postele a Euphonie poskočí, jakmile  otevřu dveře. Vypískne a poté s mírným uvolněním pronese: „vylekal jsi mne. Nemůžu najít Piper, netušíš, kde by se mohla schovávat?" ptá se s mírnými obavami v hlase. I přese vše má přece za nás zodpovědnost a musí nás v pořádku dovést do Kapitolu. „Schovává se u mě v pokoji, " pobaveně pronesu. Euphonie s mojí odpovědí není očividně spokojena, proto pokračuji. Pro změnu už vážněji. 

"Je v pořádku, po včerejším incidentu jsme se rozhodli, že přespíme spolu v jednom pokoji, aby se nebála." "Dobře, ještě že tak. Za chvíli vás oba očekávám u snídaně, za hodinu totiž dorazíme do Kapitolu," chápavě kývnu hlavou. Snažím se vzbudit Piper, které se očividně nechce vstávat. "Ještě chvíli, Trevore, prosím!" žadoní.  „Žádné takové ospalče. Šup, vstávej z postele! Za hodinu jsme v Kapitolu!" razantně nařizuji. „Hmmm," zamručí má sestra a v polospánku vstupuje do koupelny. Tam se posléze prostřídáme a asi za půl hodiny po probuzení vcházíme do jídelního vozu.

Dojídám své poslední sousto a v tom zaslechnu tlumený jásot. Euphonie vyskočí ze židle a křičí: "jsme tu, dorazili jsme! Pojďte se podívat! Ti lidé tu jsou jenom a pouze kvůli Vám. Není to úžasné?" má zvědavost mi nedá a musím se z okna i přes nechuť přece jenom kouknout. Blížíme se k nástupišti, kde nás čeká asi tisícovka osob. Jsou oblečení do velmi pozoruhodných šatů a celkově vypadají hodně směšně. Vedle mě stojí Piper. Nadšeně mává na všechny strany a usmívá se. Vždy měla ráda zvláštnosti a zajímavé lidi. Nedivím se, že se jí dav těchto šílenců líbí.

Já ten pohled ale nestrpím. Nemůžu se dívat na ty, kteří budou nadšeně sledovat souboj o život dvacet čtyř dětí. A ještě si na to vsázet. Bohudík vlak pomalu zastavuje, takže moje absence v mávání a házení úsměvů nevyzní až tak podivně. A přízeň Kapitolanů se ve výsledku hodí. Euphonie nás při zastavení našeho dopravního prostředku pobízí k východu z něj. Chytám Piper za ruku. Ta vycítí mé obavy a snaží se mě podpořit. "Můžeme? Spolu to zvládneme," usměje se a já sice nerad, ale přece jenom přikývnu a společně se vydáváme mezi dav.

Euphonie nám probíjí cestu mezi zběsile křičícími a nadšenými Kapitolany. Bohudík Výcvikové centrum je od nástupiště vzdáleno jen pár metrů. Z dálky najednou slyším jásání a jekot. Proto se ze zvědavosti otočím. I přes tu masu lidí, spatřím někoho, koho bych neočekával, že uvidím. Připadá mi totiž, jako bych pozoroval mou milovanou Susan. Poté mi dojde, že to prostě není možné. Susan mi vzaly hry, Kapitol, prezident Crown. Polehounku se vracím do reality. Začíná mi totiž docházet, že ta osoba, kterou tak nevěřícně sleduji není má zesnulá láska, ale Emily, splátkyně za Druhý kraj.

Ani nevím, jak dlouho tu stojím, když mě za rukáv košile zatahá Piper: "Pojď prosím tě, ty zaláskovaný." "Já nejsem, ehm zaláskovaný," namítám. „Vidím," odporuje mi sestra s potutelným úsměvem. Poslechnu ji a pokračuji ve své chůzi. Po zádech se mi rozlévá divný pocit. Jako kdyby mě někdo sledoval. Raději se neotáčím, nevím, jestli chci vědět, kdo to je. Chci se soustředit jen na to, jak nás dostat z téhle šlamastyky.  Proto bez zaváhání mizím v budově, která mi poskytne na dva týdny nový domov.

-------------------------------------------------------------------------------
Pozn. autora:
Tadá! Sedmá kapitola tady. Dnes mám narozeniny. Takže jsem se rozhodl, že udělám radost hlavně mé nejvěrnější čtenářce. A to tobě Jenny! Děkuji, že příběh znovu čteš a už jenom to mi dodává motivaci, takže už po milionkráté děkuji :) :D