Vše je jinak - Hunger Games

19. kapitola

Je zhruba půlnoc a stále nemohu usnout. Večeři jsem vynechal a teď toho docela lituji, protože mi začíná kručet hlady v břiše. Pohodlí postele však nehodlám za nic odpouštět. Je to pár hodin od chvíle, kdy jsme se s Aaronem sblížili takovým způsobem, jakým bych to nikdy nečekal. Když se nad tím tak zamyslím, tak ta situace mezi námi je více než vtipná. Celou dobu se k němu chovám jako hňup a najednou mám k němu přitisknuté rty a připouštím si ho k srdci tak moc, jak snad doposud nikoho. Když to shrnu jedním slovem, je to zvláštní. Ano jiné přirovnání se k danému nehodí.

Z ničeho nic mě přemáhá únava a já propadám do bezesného spánku. Vzbudí mě až klepot na dveře. „Trevore, no tak! Nejvyšší čas vstávat, dneska tě čeká velký, velký den," skřehotá Euphonie až moc nadšeně. „Jo, už jsem vzhůru," odpovídám dá se říct automaticky a přitom vstávám a mířím hned do sprchy, kde na sebe vzápětí nechávám stékat proud horkých kapek vody. Na rozdíl od jiných dní si sprchu neužívám a vylézám z ní, jakmile ze sebe nechám smýt jeden ze sprchových gelů, které tyto sprchy nabízí. Vůbec nevím, co to bylo za vůni, asi nějaké ovoce, jaké ale vůbec netuším.

Oblékám se do tréninkového úboru, který se tu z ničeho nic objevil. To znamená, že tu někdo musel vkročit, když jsem se sprchoval. Vždyť ty dveře sprchy jsou průhledné. Vlastně ve výsledku je mi to fuk, jestli mě někdo viděl nahého, v Kapitolu a zejména při přípravách na hry je to asi naprosto normální. V tom mě napadá, že si tento úbor oblékám naposled. Příště už si budu oblékat jiný a ten mi vydrží až do konce mých dní. Zvláštní, jak moc jsem smířený s tím, že se z her nevrátím. Není to zvláštní? Měl bych mít alespoň malou naději, že to zvládnu. Ale vzhledem k daným událostem jménem Piper mne tato naděje zcela opustila. Možná proto jsem tak vyrovnaný s mým nezvratným osudem.

Přeruším proud svých myšlenek, než bych začal přemýšlet na dalšími věcmi, které by mě zbytečně zatěžovaly a plně oblečený se vydávám k jídelnímu stolu. U něj už sedí všichni, i přípravný tým, Fillius zde však chybí. Ještě aby tu seděl a usmíval se, chlípák jeden, to bych se asi neudržel. „Dobré ráno, dnes dostaneš pochvalu i přesto, že jsi přišel poslední, přípravy ti netrvaly tak dlouho jako vždy, zlepšuješ se! Ještě týden a bude to perfektní!" Vyhrne ze sebe Euphonie, přitom se při vyslovení poslední věty zarazí. Asi jí došlo, že to nevyznělo zrovna povzbudivě, vzhledem k tomu, že za týden už můžu být mrtvý. I když hry by tak brzo neskončily a já se musím postarat o to, abych vydržel co nejdéle, pokud možno až do konce a postaral se o to, aby Piper vyhrála.

Snídaně kupodivu proběhla potichu, většinou se jídelnou nese alespoň tlumený šepot, někdy i nadšený halekot, záleží na situaci. Ticho zde není úplně normální. Muselo se něco stát, proto se na to zeptám: „stalo se něco, že jste všichni tak potichu? Teda kromě toho, že za dva dny jdeme do her?" Nemůžu si odpustit sarkastickou poznámku na konec.

Sophie se na mne podívá pohledem, za kterým by člověk neznalý toho, jaká Sophie je, mohl považovat za prázdný. Pro mě, i když se neznáme tak dlouho, je zřejmé, že ten pohled za sebou skrývá více než se zdá. „Hry se blíží, tak není důvod jásat," odpoví Sophie a Euphonie při tom na ní hodí pohled naznačující, že ona by jásala ráda. Sophie se snaží znít přesvědčivě, ale ten její tón hned prokouknu, něco skrývá, nejen ona, ale vlastně všichni, co tu sedí.

Zbytek se nese v podobném duchu, někdo něco nakonec prohodí, ale v porovnání s ostatními dny je tu opravdu hrobové ticho. Zbývá nám ještě půl hodiny do začátku hodnocení. Piper vypadá nervózně, důkazem je i její mírné klepání nohou o nohu židle, jelikož plně nedosáhne nohama na podlahu, jinak by byla obětí její nervozity právě ona. Beze slov, ji pokládám sovu levou dlaň na její pravou a mírně jí stisknu. Sklopí na mne svůj pohled a těma jejíma oříškovýma očima upřeně hledí to těch mých zelených. Nemluvíme, a přitom každý z nás ví, co bychom si řekli.

V tom mi poklepe na rameno Sophie, „můžeme si promluvit?" „O čem?" otáčí se Piper a čeká na odpověď. „Jenom s Trevorem, mladá slečno, s tebou si promluvím hned za chvíli, strategické plány s vámi chci probrat o samotě. Dělala jsem to tak i minulý rok a chci v tom pokračovat," jako by se Sophie snažila dopředu odpovědět na všechny otázky, které by měla a zabránila tak zbytečnému prodlužování. Piper, sama zaskočena Sophiinou odpovědí pouze kývne na souhlas „Půjdeme do tvého pokoje," oznámí a vzápětí následuje svůj vlastní rozkaz. Následuji ji a zavírám za námi dveře. „Co se děje?" zajímá mě. „Asi jsi pochopil, že ta má dřívější odpověď nebyla pravdivá," odpovídá. „Jo věděl, jen jsem to nechtěl přede všemi řešit, hlavně před Piper." „Dobře jsi udělal, hlavně kvůli ní jsem to chtěla tutlat. Je citlivá a asi by jí to moc nepřidalo. Abych to neprodlužovala, týká se to Filliuse", v tom ve mne hrkne. Copak to snad někomu řekl? Vždyť by ho to poškodilo víc jak mě. I když mohl si vymyslet jiný scénář, jak to vše proběhlo, aby to bylo zajímavější a svedl na mě vinu.

Kývnu hlavou ve znamení, že může pokračovat. I když nevím, jestli jsem na to zcela připravený. Ale ať zazní ze Sophiiných úst cokoliv, smířím se s tím. Nemám náladu a vlastně ani čas zaobírat se někým jako je ten šašek. Po krátké pauze tedy dopovídá to, co mi chtěla sdělit. „Trevore," v tom se jí zlomí hlas a začnou se jí do očí hrnout slzy, „Fillius je mrtvý." 

--------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn. autora: 
Ano, stal se zázrak, je tu kapitola! Vím, po strašně, ale strašně moc velké době. Bohužel se přihodilo pár věcí, které mi znemožnily přidávat kapitoly. Snad se to teď už napraví. Hry se blíží a nechci tento příběh už zbytečně natahovat.