Vše je jinak - Hunger Games

17. kapitola

Velmi pomalu otevírám svá ztěžklá oční víčka a málem mě oslepí příval bílé barvy. Když si oči zvyknou na tolik světla, spatřím poměrně menší místnost s všemožnými přístroji, které jsou k mému tělu připojeny a trochu zpanikařím. Pomalu si uvědomuji, co se stalo, a jak jsem se v této místnosti plné bílé barvy mohl ocitnout. Prohledávám očima místnost a zjišťuji, že jsem tu sám, za prosklenými dveřmi vidím pouze dva mírotvorce, kteří zde stojí jako dva solné sloupy. Znenadání do místnosti vstupuje žena oděná do barvy, které asi budu mít za chvíli plné zuby, ano do bílé. "Ty ses vzbudil, výborně, pan prezident Crown a určitě i celý Panem bude mít radost, že ses vzbudil!" prohlašuje žena afektovaným kapitolským hlasem. "Panem?" tážu se zmateně. "To bylo obrazně řečeno, drahoušku," mezi řečí mi vytahuje hadičky z obou zápěstí, "samozřejmě, že to nikdo kromě nás v budově neví, dokážeš si představit, jaké pozdvižení by to vyvolalo? To je, jak kdyby se všichni dozvěděli, že Piper byla," v tom se žena zadrhne a náhle se vyřítí z místnosti. Co tím chtěla říct? Ví snad, že Piper byla unesena? Alespoň v to já věřím, že byla. I když okolnosti okolo celé té situace jsou více než podivné.

Z myšlenek mě vytrhává příchod Sophie, zastavuje se těsně vedle postele a svírá mi oběma rukama pravou dlaň. „Probral ses brzo," v jejím hlase slyším lítostivý tón. „Brzo?" otážu se. „Byl jsi mimo skoro tři dny, dnes je sedmý a poslední den tréninku. Kdyby ses ale nevzbudil do dnešní půlnoci, zítra by vylosovali nového splátce, který by tě v hrách nahradil. Ale s takovou, budeš muset bojovat ty," nevím, co na to říct. Byl jsem v bezvědomí pár dní, jen kvůli tomu, že jsem sebou praštil o zem, je to vůbec možné? A zároveň jsem mohl uniknout hrám, stačil jenom kousek a už se mě tohle všechno nemuselo týkat. Ale počkat, Piper by do her nastoupila i tak, a taky že nastoupí. Kvůli ní jsem se přihlásil, kvůli ní jsem tady. Nesmím to takhle vzdávat, to si můžu dovolit až budeme zbývat jenom my dva, já a Piper, na konci her. „Víš, že bych to nedovolil. Do her bych nastoupil, i kdyby mě tam měli vyvést na týhle posteli," snažím se vyloudit menší úsměv, a zdá se, že to funguje, jelikož se Sophie taky trochu pousměje. „Já vím, jsi tvrdohlavej kousek," poznamenává pobaveně má mentorka. „Jo to jsem," odpovídám se zaskučením, jelikož jsem si při své odpovědi snažil sednout, ale udělal jsem až moc zbrklý pohyb a zamotala se mi hlava.

"Opatrně, ještě nejsi úplně v pohodě, musíš se šetřit. Na zítřek musíš být v co nejlepší kondici." "Já vím Sophie, já vím," bezmyšlenkovitě odpovídám. „A vůbec, jak je možný, že jsem se vzbudil až po takové době, vždyť se mi zas tak nic hrozného neudálo, ne?" vyslovuji své myšlenkové pochody nahlas. „Doktoři mi toho moc neřekli, jenom to, že jsi zkolaboval. Pravděpodobnou příčinou bylo nervové vypětí a úderem do hlavy sis přivodil otřes mozku, možná pro to jsi byl tak dlouho mimo, víc ti ale neprozradím. Co vím určitě je však to, že za tu dobu, co tu ležíš do tebe nacpali teda hodně léků či co to vlastně bylo, ale asi to zabralo. Pro ně by to byla potupa, kdyby museli losovat nového splátce, druhý ročník a takové komplikace, dokážeš si to představit?" upřeně se na mě Sophie zadívá. "Jo, dokážu, Crown určitě musel být zlostí bez sebe, když se to dozvěděl," znechucením jen při zmínce jeho jména se mi rty zkroutí v úšklebek. "Kdo si myslíš, že nařídil, aby tě dopovali těmi jejich elixíry? Dokonce se se mnou chtěl setkat, bohudík jsem musela pracovat na oblečení pro rozhovory, tak jsem se na to mohla vymluvit," na Sophiiných rtech se tvoří asi podobný úšklebek tomu mému, představující nenávist vůči tomu slizkému chlapíkovi. Tento fakt nás se Sophie pojí k sobě asi nejvíce. Je zvláštní cítit pouto k někomu, kdo je součástí tvé cesty na smrt, ještě k tomu na straně Kapitolu. Sophie ale není jako ostatní, alespoň nesdílí nadšení nad vražděním dětí v živém přenosu. Zajímalo by mě, proč tuhle práci dělá, když je jí očividně proti srsti. Chystám se jí na to zeptat, ale v tom si uvědomím, že Piper byla beze mne skoro tři dny. V běžném světě je to krátký časový úsek, tady v průběhu her je to doba, za kterou se může stát tolik životu měnících události, že by se nad tím mohl pozastavit kde kdo.

"Na to nejdůležitější jsem se ještě nezeptal, je Piper je v pořádku? Jak se jí dařilo na těch na posledních trénincích? Neublížil jí nikdo?" "Klid, nehrkej to tak ze sebe nebo zase omdlíš", pousměje se Sophie a pokračuje: "je v pořádku, akorát byla trochu zmatená z toho tvého výstupu. To jí budeš muset vysvětlit sám. Každý den po tréninku se dožadovala přístupu sem k tobě, ale dovolen jí nebyl, tak jsem tu za tebou chodila alespoň já a informovala ji o všem, co jsem vypozorovala a dozvěděla se." „Děkuju, Sophie, že jsi tu pro ni byla, připadám si opravdu tak tupě, když jsem na tebe předtím tak vyjel. Už od začátku jsem věděl, že nejsi jako všichni tady, neměl jsem tě s něma srovnávat," snažím se alespoň trochu odčinit své předchozí chování. „V pohodě, choval ses jako správný sourozenec, záleželo ti na jejím bezpečí, já to naprosto chápu, zachovala bych se stejně" Sophie se při její odpovědi nepatrně zalesknou oči. "Ty máš taky sourozence?" zeptám se asi poněkud zbrkle. "Měla jsem," odmlčí se. "To je mi líto, nemusíš o tom mluvit, já nevěděl..." "Nemohl jsi to vědět, neomlouvej se," přerušuje mne. 

"No, tak sentimentality bylo pro dnešek až až, teď počkáme na doktora, aby tě mohl propustit a půjdeme do apartmá," očividně se snaží změnit téma, avšak já ji chápu, musí to být pro ni těžké, ať se stalo cokoliv, proto souhlasně přitakám. Asi po minutě dusného ticha vchází muž v bílém plášti. To je pravděpodobně ten zmiňovaný lékař. "Vidím, že ses nám probudil, jak se cítíš? Nebolí tě hlava nebo nepociťuješ závratě?" ptá se mne onen muž, kterému odhaduji tak na třicet a kupodivu vypadá poněkud normálně, nekapitolsky, nemá obarvené vlasy nějakou šílenou barvou ani jiné ozdoby těla, které Kapitolany většinou zdobí. "Ne, cítím se docela dobře," odpovídám bez váhání, i kvůli tomu, že se opravdu chci odtud co nejrychleji dostat, ta všudypřítomná sterilní bílá a ten divný nemocniční zápach mi lezou na nervy. "To zní slibně, ještě si tě prohlédnu a pokud bude vše v pořádku, nebude mi nic bránit v tom tě propustit," mírně pozvedne koutky úst a pozvedává svou pravou ruku i s malou baterkou k mému levému oku, do nějž párkrát zasvítí, posléze to samé opakuje i u druhého oka. "Tohle se zdá v pořádku, ještě ti změříme tlak a bude to vše," což činí hned vzápětí. "Všechno je dle mého v normálu, pokud budou nějaké komplikace, víte, kam se obrátit. Pro teď tedy můžete odejít, nechť tě vždy doprovází štěstěna, Trevore," rozloučí se lékař a odchází. "Jo jasně, té mám já přebytek," poznamenám sarkasticky a Sophie se vedle mě začíná docela hlasitě smát, po chvíli se k ní přidávám i já. 

T"ak to se ti povedlo, teď se laskavě obleč, vše najdeš v té poličce napravo, já na tebe počkám před dveřmi," mrkne na mne a s tím mě nechává samotného. Svlékám si divnou bílou noční košili, či co to má být, na níž je plno malých černých puntíků a až teď mi dochází, že jsem pod ní zcela nahý. Proto si bleskovou rychlostí oblékám boxerky, na ně modré džíny, posléze jednoduché zelené tričko a černé tenisky. Plně oblečen tak opouštím pokoj, který mi určitě chybět nebude a přidávám se k Sophie s kterou beze slov kráčíme jak jinak bílou chodbou na její konec, kde se nachází výtah, úplně stejný jako ten, který máme ve Výcvikovém centru. Vlastně ani nevím, kde jsem, jestli v nemocnici nebo jenom v nějaké budově, kde je pár nemocničních lůžek, proto se na to ptám Sophie. "Jsme pořád v centru, v ošetřovně, nikam jinam by jen tak splátce nepustili," takže jsem celou dobu tady, super.

Společně vcházíme do výtahu, který se otevřel skoro ihned po zmáčknutí tlačítka a jak rychle se dveře otevřely, tak se i zavřely, a aniž bych si to uvědomil směřujeme vysokou rychlostí nahoru. Ani ne za necelou minutu se ocitáme v našem patře, vcházím do jídelny, kde na jedné ze skleněných židlí sedí Piper. Jen co si mě všimne, přibíhá ke mně a objímá mě svými drobnými pažemi tak silně, že mi málem vyráží dech. "Opatrně, malá, nechceš abych skončil znovu na ošetřovně, ne?" "Tu malou si odpusť! Měla jsem o tebe strach, ani nevíš jaký, ty pako jedno," na oko mě podrážděně plácne po rameni, ale sám vím, že je upřímně ráda, že stojím tady před ní.  Dřív než se stačí zeptat na cokoliv, co se očividně chystala, si všimnu další osoby, kterou bych tu za žádných okolností nečekal. Co tu ten proboha dělá?

---------------------------------------------------------------------------------

Pozn. autora: 
Ano, ano vím, že jsem nepřidal kapitolu celé prázdniny, jaksi mě opustila inspirace, plus brigáda mě brala dost energie, ale nebudu se zbytečně vymlouvat. Ale kapitola je tady, trochu delší než obvykle, tak doufám, že se věrná čtenářka nebude zlobit :P :)

Jak se líbí? A kdo by mohl být ten, koho Trevor zmiňuje v poslední větě?