Vše je jinak - Hunger Games

18. kapitola

"Spletl sis patro? Nebo ses rozhodl mě otravovat po zbytek mého života? Což asi nebude trvat dlouho," rozhořčeně ze sebe vypustím asi přehnaná slova, což si uvědomím až potom, co opustí má ústa. „To je teda milé přivítání, a jo nemáš zač," zvedá se ze světle modré pohovky a snaží se kolem mě projít. Osobu chytám za pravé rameno a mírně s ním trhnu: „kampak? Dlužíš mi vysvětlení, co tu pohledáváš a paktuješ se tu s mou sestrou!"

"Chováš se zas jako blbec Trevore, Á mi dělal společnost po tu dobu, co sis ležel v nemocnici a nechal mě tu samotnou. Takže kdyby něco, tak bys mu měl být vděčný, že mě tu nenechal napospas! A uklidni se už  konečně, ty tvoje výlevy nálad mě přestávají bavit, jinak tě v té aréně zabiju sama!" Potom se celá rudá vzteky zprudka otáčí směrem ke dveřím svého pokoje, které vzápětí prudce otevírá, a tak rychle jak je otevřela, tak je taky zavírá. Spíš zabouchává, a dost hlasitě.

Přecházím k nedaleké jídelní židli a pomalu se na ni sesouvám. "Co se to se mnou děje?" sotva slyšitelně procedím mezi zuby. Mísí se ve mně zmatení, sebe rozčílení a v mých žilách koluje i další pocit, který nedokážu zřetelně a jasně popsat. "Trevore," vyrušuje mě z mého záchvatu emocí Aaron, jeho hlas slyším za mými zády. Z ničeho nic mi pokládá svou dlaň na mé pravé rameno. Opravdu netuším, jak je to možné, ale od onoho momentu, co se mě dotkl, se cítím uvolněněji. Jako by mne opustily všechny strasti posledních dní. Z ničeho nic. Velmi zvláštní pocit, opravdu velmi. Nepatrně sebou trhnu. Aaron odkládá ruku z mého ramene a beze slova odchází z apartmá.

Blesku rychle reaguji, zvedám se a snažím se ho dohnat, mezitím co se on rychlým krokem přemístil k výtahu. Dostanu se k němu dříve, než jej stihne přivolat. "Počkej," snažím se ho konejšivým a již uklidněným hlasem přesvědčit, aby ještě nenastupoval do výtahu a chci se mu omluvit, protože jsem se choval opravdu jako blb. Přitom mám položenou pravou ruku na jeho paži. I skrze tento lehký dotyk cítím, jak se chvěje. "Aarone, Aarone, slyšíš? Ještě neodcházej, musím se ti," nestíhám svou plánovanou omluvu ani vyřknout. Blonďák se totiž otáčí, oči se mu lesknou od zadržovaných slz a hledí mi jimi přímo do duše, a nejsem schopný ze sebe vydat ani hlásku. Alespoň mi to tak připadá. Chvíli těká pohledem po mém obličeji, a než se naději jeho rty jsou přitisknuté na těch mých. Prvotní instinkt mi praví, abych se od něj odtrhl, neposlouchám ho. K polibku se přidávám a postupně se prohlubuje. Netuším, jak je to možné, ale cítím, že do polibku oba dáváme všechno, co nyní cítíme, ať je to cokoliv.

Pomalu spojení mezi našimi rty rozpojujeme, zejména kvůli tomu, že nám oběma začíná chybět kyslík a musíme se pořádně nadechnout. Aaron mi zahledí upřeně do očí a s pootevřenými koutky úst povídá: "jestli ses mi stačil omluvit, tak už nemusíš, tohle mi bohatě stačí," s tím se jeho koutky dostanou ještě výše, než doposud a vzápětí mi zabořuje hlavu do mé hrudi. Instinktivně ho začnu hladit po jeho blonďaté kštici. Cítím, jak mnou proudí energie, která je nepopsatelná. Chvíli tu jen tak stojíme, dva cizí lidé, přitom tak blízcí. "Měl bych už jít, Florian mě bude hledat," skoro neslyšně procedí do mé hrudi, a přitom ode mě zlehka odklání hlavu. "Kdo?" ptám se. "Můj mentor," odpovídá, už s hlavou vzpřímenou a hledíc mi opět do očí. "Dobře, mám tě doprovodit?" "Víš, že jsi zvláštní? Před chvílí bys mě málem zabil, ale teď si o mě děláš starost a nechceš mě ani samotného pustit do výtahu?" v tom propukne ve smích. Ze začátku se snažil znít vážně, ale poněkud se mu to nepodařilo a takto předstíraný tón prozradil dříve, než pravděpodobně plánoval. "Sám nevím, co se to se mnou děje," mrknu na něj. Vím, snažím se to zakrýt laškováním, či jak to popsat. Dobře ale vím, že ta věta, která mi vyšla z úst, naprosto vystihuje vše, co se ve mne odehrává. Sám sebe prostě nepoznávám.

Nikdy bych nepomyslel na to, že bych tu teď stál naproti chlapci, s kterým jsem se před chvílí vášnivě líbal. Vlastně nebýt Filliuse, asi by to mělo vše jiný spád. Při pomyšlení na něj se mi začíná dělat zle. Netuším proč, ale mé tělo při zmínce na toho nechutného Kapitolana reaguje třesem. Ano začínám se třást. "Trevore, co se děje?" vytrhne mě z pomyslné bubliny ten nádherný blonďatý tvor a jemně pokládá obě dlaně na má ramena a pomalými pohyby jimi po nich přejíždí. Po třesu je ta tam. Vím, zní to jako klišé. Ale stačí se podívat na chlapce přede mnou, cítit jeho doteky a jeho pronikavý pohled, a všechno je pryč. Jako lusknutím prstů. 

Ano, je to tak, jmenuji se Trevor Oaks a zamilovávám se do chlapce, kterého sotva znám. Divným způsobem, v divném světě, plném divných lidí, divných způsobů a divného chování. Ale víte co? Díky němu se stává vše hezčím. A pokud to jsou mé poslední dny života, tak si je pořádně užiji. S ním po mém boku. 

----------------------------------------------------------------------------------------------

Pozn. autora:
Ano, ano, vím. Opravdu po dlouhé době opět kapitola, a krátká ještě k tomu. Jak hrozný jsem! Je toho strašně moc, ale doufám, že mi to Jenny odpustíš :) Ano adresuji to rovnou tobě, věrné čtenářce :) Já si to nemohl odpustit, musel jsem tohle napsat, a jo je to lovey dovey, nedává to možná smysl, ale já musel. Akce bude až až, protože hry se blíží! :)
PS: písničku určitě pustit, nádherný cover a trošku nabudí tu správnou atmosféru.