Vše je jinak - Hunger Games

15. kapitola

Probouzím se celý propocený, ani nevím, jak jsem se dostal do postele a jakou rychlostí jsem zaspal. To musí být tím nehorázným vyčerpáním, které prožívám. Vystřelím z postele při uvědomění si, co vše se včera událo. Piper!  "Piper, Piper!" křičím, když utíkám směrem k jejímu pokoji. Otevírám dveře a v posteli, jež je asi třikrát větší, než má sestřička, leží a rozespala si mne oči. "Nezvykej si na to, že mě takhle budeš budit každý den! Nemůžeš mě nechat se vyspat?" propálí mě pohledem Piper, avšak ihned poté se na mě usměje a věnuje mi objetí.  "Ach Piper, nezdálo se mi to, jsi tu," ujišťuji se, že události včerejšího dne se opravdu udály. "Jo, jsem tu, ty pako, kde bych jinde měla být?" například doma, s mámou, tátou a se mnou, v bezpečí, pomyslím si. Nahlas to, ale říci nemohu. 

"Nikde, jen tady se mnou," odpovím. Piper určitě ví, že má upřímná odpověď by zněla jinak, nic ale nenamítá, a ještě jednou mě objímá. "Tak teď už můžeš jít, potřebuji se osprchovat a převléct, a už mi fakt nejsou tři, kdy jsme se převlékali spolu, takže šup, do svého pokoje." A s tímto mě skoro vystrkuje z jejího pokoje. "Ty s tím naděláš, vždyť ti ani...," nestihnu to ani doříct, když mě Piper okřikne, abych držel jazyk za zuby. Se smíchem se tedy otočím a směřuji si to k pokoji.  "Vidím, že už jste vzhůru a s dobrou náladu, tak tedy dobré ráno," pozdraví mě Sophie. "Dobré, s tím malým cvokem to jinak nejde," odvětím a usměji se. 

Mířím rovnou do sprchy, kde na sebe nechám stékat proud horké vody a na rozdíl od ostatních dnů mám při této činnosti úsměv na rtech, kterého se nemůžu zbavit ani při snídani. Opět se zde sešly i oba přípravné týmy a všichni mezi sebou nadšeně o něčem hovoří. Jak dokáže jedna situace změnit vše okolo.  "Šup, šup, druhý trénink na vás čeká, děti. Piper, Trevor ti ukáže Výcvikovou místnost a poví, jak to tam chodí, dobře?" Euphonie podává instrukce, poněkud strojeným hlasem, asi je pořád uražená za ten můj včerejší výstup, za který nemám ani v plánu se jí omluvit. Nemám k tomu důvod. Piper kývne na odpověď. Vidím na ní, že začíná být nervózní, taky se jí není čemu divit, netuší, co jí zde čeká. Chytnu jí proto za ruku a společně jdeme k výtahu, když se otevřou jeho dveře stisknu jí ruku a snažím se jí uklidnit. "Neboj se, nikdo ti tam neublíží, je zakázáno bojovat mezi sebou. A jsem si jistý, že se ti bude i pár stanovišť líbit. Jo a asi máme spojenkyni, ale tím si nejse..." než stihnu dopovědět svou větu do výtahu se skoro vřítí Emily. 

"Ahoj spojenče! Heleme se, koho to moje oči vidí, není to samotná Piper! Moc mě těší, jmenuji se Emily, jsem ze Druhého kraje a jsem vaší spojenkyní!" vychrlí na Piper Emily a podává jí ruku. "Jo mé jméno už teda znáš, a že jsem sestra od Trevora už taky určitě víš, takže ti vlastně nemám, co o sobě říct," dopoví, řekl bych poněkud otráveně a ruku Emily přijímá. Emily naprosto ignoruje Pipeřinu absenci nadšení a horlivě ze sebe sype nápady. "Tak, na jaké stanoviště se vydáme jako první, spojenci? Meče? Luky? Nebo snad dýky?" "Víš, já bych chtěl Piper ukázat stanoviště, kde jsem byl včera a na zbraně se vrhneme asi zítra, ale klidně můžeš jít trénovat sama, my to zvládneme," navrhuji to i proto, že na Piper vidím nechuť trénovat s Emily. "Dobře, tak jo, uvidíme se teda na obědě," Emily na mě mrkne, otočí se a směřuje si to ke stanovišti s meči. 

"Dobře, můžeš mi říct, co se to tu sakra děje? Proč máme za spojenkyni profíka? Ještě k tomu uječeného a očividně tupého? A proč po tobě tak jede?" zajímá se Piper. "To je na dlouho, vysvětlím ti to nahoře a hlídej si svou mluvu jo, mladá slečno. Žádné sakra, ani že někdo po mě jede či další věci, nechci slyšet," napomínám ji. "Dobře pane," odpoví Piper a propukne ve smích. Pouze protočím očima a nic neodpovídám, ale koutky mi cukají od potlačovaného smíchu. Do polední pauzy s Piper stihneme obejít stanici s háčky a se stavěním přístřešku. Obě aktivity k mému překvapení jdou mé sestře naprosto skvěle. Hodinu před obědem beru Piper ke stanovišti, kde vím, že bude jako doma. Poznávání rostlin a bylin. Instruktor je naprosto ohromen: "dokonce o minutu rychlejší než tady Trevor, který zatím držel rekord. Myslel jsem, že to budete mít v krvi, ale že až takovým způsobem. Slečno zajistila jste si sponzora, i Vy, Trevore." "Páni, moc děkujeme. Počkat, vy máte dovoleno sponzorovat, myslela jsem si, že organizátoři a všichni okolo dění her nemohou posílat dary." Piper toho ví o hrách více, než jsem se domníval, má sestra mě začíná překvapovat čím dál víc. "Někteří vyvolení ano," odpoví instruktor a mrkne na nás. Ještě s jedním poděkováním odcházíme spolu s oznámením polední pauzy do jídelny, kde na nás čeká už Emily. "Tak jak jste se měli? Já naprosto skvěle! Na stanovišti s meči jsem dle instruktorky byla zatím nejlepší, sice střelbu z luku ještě musím potrénovat, ale není to špatné!" Na můj vkus se až moc chlubí. 

"My prošli pár stanovišť ohledně přežití, a tady slečna zatím exceluje," pochválím sestřičku, která se lehce usměje." Spolu s Piper si jdeme nabrat oběd. Po čas něj spolu mluvíme, teda spíš mluví Emily a my spolu s Piper se nestíháme divit, kolik toho ta holka nakecá. Po dobu tréninku jsem si všiml, že na nás ostatní zírají, teď v jídelně, kde jsme více pohromadě si toho nejde nevšimnout. Skoro všechny oči jsou spočinuty na nás, zejména na Piper. Není se čemu divit, když nebyla na včerejším tréninku a nikdo nevěděl, co s ní je. Avšak jeden pár očí se emocemi skrytými v nich odlišují od těch ostatních, a to Aaronovy. Proč vypadá tak ublíženě? Proč mě tak probodává pohledem? Vím, ta událost s Emily ho asi musela vykolejit, ale vždyť se ani pořádně neznáme. Počkat. Napadl mě důvod, on žárlí! Co když je to tak? Pane bože, zase přemýšlím nad věcmi, které by mě před pár dny vůbec nenapadly. To, že vypadá ublíženě může mít milion důvodů. A mě napadne pouze tento. Trevore, dej se do pořádku! Z mého rozjímání mě vyruší zvuk ohlašující konec pauzy. Zbytek tréninku utíká docela rychle. S Piper navštívíme rozdělávání ohně, kurz první pomoci a způsoby, jak si obstarat potravu a vodu. Sem tam se střetneme se splátci, jejichž jména ani pořádně neznám ptajících se Piper, kde byla, jestli je v pořádku a oznamujících, že jí rádi vidí. 

Jak ji mohou rádi vidět? Vždyť ji neznají a za pár dní se určitě budou všichni snažit jí zabít, protože v jejich očích je určitě jednoduchým cílem. Proč jsou tak všichni falešní? Být to vše na mě, tak už je všechny pošlu do háje. Avšak Piper vždy zdvořile odpoví, že se jí udělalo špatně, a proto se nemohla dostavit, ale že nyní už je v pořádku. Opět zazní siréna, dnes již poslední označující konec tréninku. Už na nás opět čeká Emily, abychom mohli nastoupit společně do výtahu. A opakuje se, teda skoro, zase ta divná situace ze včerejška. Těsně před uzavřením dveří výtahu vidím Aarona se slzami v očích, jenž má upřené na mě. Zdá se, že si ho ani jedna nevšimla, protože nic nekomentují. Je to možná tím, že se spolu pustily do řeči. Počkat, Emily a Piper spolu mluví a smějí se? Co se to děje?  Všechno začíná být tak zmatené. 

------------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn. autora: 
Ano, po strašně moc dlouhé době opět kapitola, moc se omlouvám, ale nechci se tu zbytečně vymlouvat, nebyl čas ani nálada napsat kapitolu. Navíc předepsané kapitoly mi zmizely, proto musím psát vše znova. 
A jen tak pro informaci, na profilu najdete nový příběh, jedná se o fanfikci ze světa Harryho Pottera, víc o ní se dozvíte na profilu :) Díky a u další kapitoly ahoj!