Vše je jinak - Hunger Games

9. kapitola

Procházíme mnoha chodbami a ocitáme se ve stájích, odkud budeme za chvíli v kočárech vyjíždět na náměstí Panemu. Na chvíli nemohu uvěřit svým očím, že přede mnou opravdu stojí má sestřička. Piper je oblečena jako lesní víla, o kterých nám vyprávěla máma, když jsme byli malí. Její hubené tělo je zakryto volnějšími bílými šaty, s různými volány. Vlasy má rozpuštěné a v nich se vyjímá koruna z lesního kvítí, kterého je náš kraj plný. Vypadá tak moc jinak. Už to není ta malá holčička, stává se z ní pomalu dospívající dívka. "Páni, vypadáš," nestihnu dokončit svou větu, protože mě Piper přeruší. "Úžasně. Jo já vím. Taky vypadáš slušně, bratře. Ale na rovinu, víc to sluší mně," mrkne na mne a začne se smát.

"Ty jedna malá egoistická vychloubačko!" vykřiknu s pobavením v hlase a začnu Piper lechtat. "Přestaň nebo mi poničíš kostým, hlupáku!" udeří mě do břicha. "Au, to si vypiješ!" vyprsknu naštvaně. To mi dlouho nevydrží a propuknu ve smích. "Vy dva, můžete s tím alespoň na chvíli přestat? Všichni na vás civí a tohle není zrovna nejlepší pozornost, jakou můžete dostat. Takže klídek a pomalu nastupte do vozů, jasný!" napomíná nás Sophie. "Promiň, nechali jsme se unést. Jinak tohle je Piper, má sestra. A tohle je Sophie, má stylistka." "Ráda tě poznávám, mladá, krásná slečno! A musím uznat, že Fellicius udělal skvělou práci," lichotí sestře Sophie. Piper se začervená a špitne pouhé děkuji. Když přijde na kontakt s cizím člověkem, dokáže být sestra plachá, což je pravý opak její osobnosti. 

V tu chvíli jsem si uvědomil, že vůbec netuším, s kým vlastně do her půjdeme. Proto se ještě před nastoupením do vozu kolem sebe rychle rozhlížím. Jako první spatřím tu holku z Druhého, která mi tak moc připomíná Susan. Cítím, že v tu chvíli, kdy se naše oči střetly, začínám pomalu rudnout. Emily se usměje a zamává mi. Na nějaké rozhovory bohužel čas nemáme, jinak bych se vydal za ní a seznámil se s ní. Vedle ní, stojí její krajan, který na mě vrhá nenávistný, až vražedný pohled. Vždyť jsem mu nic neudělal, tak proč tak vyvádí. Teda, zatím jsem mu nic neudělal. Opravím se v duchu. Už se chystám přidat se ve voze k sestře, když v tom se můj pohled setká s jedním ze splátců. Úsměv má od ucha k uchu a dívá se na mě zvláštně. Pohledem, který by kluk ke klukovi neměl mít.

Kromě spodního prádla a koruny z chaluh, má na sobě přehozenou pouze rybářskou síť. Proto předpokládám, že je ze Čtvrtého kraje. A musím říct, že mu to strašně moc sluší. Jeho svalnatá postava v té síti vypadá docela dobře. Ale je ze "čtyřky", takže se s ním odmítám již kategoricky bavit. Vážně? Znovu? Dnes již po druhé přemýšlím o nějakém klukovi, tak jak jsem nikdy nepomýšlel. Možná má na tom svůj podíl ta dnešní událost s Filliusem.

Najednou na mě ten kluk nesměle mávne. Mám mu pozdrav oplatit nebo ne? Nechci mu dávat zbytečný naděje, takže ho ignoruji, otáčím se a stoupám po schodech do koňského povozu.
„Opravdu Trevore, opravdu? Jako větší debil se už nemůžeš chovat, že ne?" okomentuji v mysli své chování. Jen na to pomyslím a na těle se mi začíná tvořit husí kůže. Ne, že by se mi to hnusilo. Ono mě to spíš děsí. Děsí mě to, že se mi to líbilo. Mám myslet na to, jak pomůžu Piper vyhrát hry a ne nad svými pomatenými city! Tahle situace mi narušuje plány více, než bych chtěl.

Z dálky začíná hrát hymna. "Je to tady," procedím  mezi zuby.
Sophie se na mě ještě naposledy podívá a kývne. A ukazováčkem si ťuká na dlaň. "Co?" vykřiknu. Její odpověď už nestíhám, protože náš kočár, tažený čtyřmi vraníky se rozjíždí. Jsem zaslepen ostrým světlem. Po rázném mrkání se mi daří otevřít oči pořádně. Všude kolem vidím samé Kapitolany v jejich směšném pestrobarevném oblečení. Jsou jich tu tisíce. Dav začíná skandovat naše jména. Proč zrovna oslavují nás, zas tak výjimeční nejsme. Pohled do odrazu v jednom ze zrcadel mi poskytne odpověď. Z nervozity jsem totiž celou dobu svíral pěsti. A to bylo ono! Sophie se mi snažila vysvětlit, že mám mačkat to tlačítko, které jsem měl celou dobu v pravé ruce. Což udělala i Piper.

Naše oblečení začalo postupně měnit barvy. Nejdříve ve žlutou, posléze oranžovou, až se naše šaty změnily v rudě červenou, sem tam i hnědou. Zíral jsem, co se to děje. Najednou se oblečení začalo jakoby trhat na malé kousíčky a odpadávat. Vím, co to má představovat. Listí, které na podzim odpadává ze stromů. To byl ten trik Sophie. Náš oděv se měl tvářit obyčejně, přitom to tak nebyla úplně pravda. Až teď mi tedy konečně došlo, proč jsem si pod kostým musel vzít divné hnědé tílko a šortky, stejně jako barva kmenů stromů. Opravdu domyšlené do poslední pídě. Musím Sophie po přehlídce pochválit. Kočáry začínají přibrzďovat.  Na pódiu už stojí prezident Crown. Jeho tvář se mi hnusí, zejména ty jeho hadí zelené oči.

"Vážení Kapitolané a obyvatelé Panemu. Milí splátci! Vítám Vás při zahájení druhého ročníku Hladových her! V letošních hrách spatříme řadu novinek. Které to jsou, to zjistíte až v průběhu her. Do té doby Vám přeji šťastné Hladové hry a nechť Vás vždy doprovází štěstěna!" rozhořčen, byť krátkým prezidentovým proslovem si ani nevšímám, že se kočár dal znovu do pohybu. Míříme zpět do Výcvikového centra. Za chvíli se zase ocitáme v pološeru.

"Děkuji, odvedla jsi úžasnou práci," šeptám své stylistce do ucha slova chvály. Posléze všichni společně nastupujeme do výtahu, který je doposud prázdný a jedeme do sedmého patra. Ocitáme se uvnitř našeho apartmá. Než stihnu prozkoumat, co vše tu je a kde, že to vlastně budu další dny přebývat, ve dveřích se totiž objevuje někdo, koho moc dobře znám. A vidět ho zde není ani přinejmenším dobré znamení. "Pane bože, co ty tu děláš?!"

---------------------------------------------------------------------------------
Pozn. autora: 
Takže zase po nějaké době jsem tady. Opravdu nestíhám, je toho teď strašně hodně. Oproti původnímu příběhu menší změna :) Takže se loučím a u další kapitoly ahoj!