Vše je jinak - Hunger Games

12. kapitola

Výtah se s mírným škubnutím zastavuje ve čtvrtém patře, tedy u apartmá Čtvrtého kraje. Jako první nastoupí dívka o pár centimetrů nižší, než jsem já. Má modré oči a její vlasy jsou zbarvené do světle hnědé barvy. Za ní si do výtahu přistupuje její krajan, kterého dnes už vidím bohužel po druhé. "Mě snad stalkuješ ne?" vyprsknu na něj. "Stal.. co?" zeptá se udiveně. "Dobře, neuvědomil jsem si, že pro méně chápavé, bych měl říct slovo pronásleduješ," protočím očima. "Máš nějaký problém? Očividně asi jo, mimochodem fakt dík za to triko, nemusel jsi ho rovnou trhat," naštvaně odvětí onen blonďák. 

Holka, která nás celou dobu pozoruje, najednou vyprskne smíchy. "Hele vy dva, přestaňte se tu handrkovat a záhada roztrhnutého trička by mě velmi zajímala, ale očividně máme důležitější věci na práci. Jo a mimochodem já se jmenuji Lou," představí se a podává mi ruku. Přemýšlím, že ji odmítnu, ale už jsem se dost choval jako blb. Takže rukou potřásám s prostým vyslovením mého jména "Trevor". "A tohle pako je Aaron, pokud jste se tedy už neseznámili při trhání trik" vyprskne smíchy při představování svého spolu krajana, jehož jméno jsem kupodivu ještě neznal. Ani jeden z nás očividně nemá chuť si potřást rukama, takže na sebe pouze vzájemně kývneme.

Dveře výtahu se otevírají a všichni tři z něj vycházíme. Nevím, kam se mají dříve dívat. Je tu tolik stanovišť, tolik zbraní. Při ohlédnutí kolem sebe mi znovu dochází hlavní důvod, proč jsem zde. Ochránit Piper, aby vyhrála. Což mě trochu vykolejí, protože jí chránit nemůžu, když ani nevím kde je. Aaron, který mě očividně, podle něj asi nenápadně pozoroval, si všimne mého smutného, až zoufalého výrazu. "Víš, nezačali jsme nejlépe, ale jsi v pořádku?" "Jasný, jsem. A i kdyby ne, tak ti to určitě neřeknu," uvědomím si, že jsem na něj zase zbytečně protivný, zase. Proto na něj  skoro nezřetelně mrknu. Vidím, ale že to zafungovalo, protože se mírně usměje.

Stojíme v hloučku splátců, shromážděných v kruhu okolo svalnatého a vysokého muže, který se nám představuje jako Derek, hlavní instruktor. Pravděpodobně tu jsme již všichni, protože začíná svůj proslov. "Vítejte ve Výcvikovém středisku. První čtyři dny tréninků jsou pro všechny bez výjimek povinné. Posléze je rozhodnutí, zdali budete zbylé tři dny trénovat nebo se věnovat jiným aktivitám, zcela na vás. Chci vás také upozornit, že boje mezi splátci nejsou povoleny, to si nechte do arény! A doporučuji zavítat i na stanoviště ohledně přežití. Dehydratace a chlad dokážou zabíjet stejně účinně jako kterákoliv zbraň. V rozmezí pár týdnů bude dvacet tři z vás mrtvých. Proto nic  nepodceňte! Teď můžete jít trénovat."

Holčička z Dvanáctého kraje, která má určitě čerstvě dvanáct let, alespoň tak vypadá, se po jeho řeči rozplakala. Je tak malá a už má jít bojovat do her. I když v jejím případě se o boji moc mluvit nedá. Je mi jí líto. Rozhoduji se trénovat sám. Procházím kolem stanoviště se sekerami. Mám nutkání zde zůstat, ale raději poslechnu radu Sophie. Proto pokračuji dále a docházím k maskování. Kromě mě tu není nikdo. Mladá instruktorka mi ukazuje různé techniky a materiály, které mohu ke kamufláži použít. Musím uznat, že tato činnost mou silnou stránkou nebude, protože můj výtvor vypadá docela dost směšně.

Asi po hodině odcházím a mířím k rybaření a tvorbě háčků. Zde už sám nejsem. Je tu i ten ze Čtvrtého kraje. I když bych nejraději jeho jméno zapomněl, v mé hlavě se pořád ozývá Aaron, Aaron. Opravdu nechápu své myšlenkové pochody. V této disciplíně jsem ještě nemožnější než v maskování. Ani skoro po půl hodině se mi nedaří udělat pořádný háček. Aaron pobaveně z druhého konce stanoviště sleduje mé počínání a přichází ke mně. "Ukaž, pomůžu ti. Nechci tě urážet, ale v tomhle jsi nemožný," pobaveně pronese. Protočím očima: "dík, to zvládnu sám," skoro odfrknu. „Proč se tak ke mně chováš, já ti nic neudělal!" nevydrží to Aaron a konfrontuje mé chování vůči němu. 

Nenapadne mě lepší výmluva než následující: "s kámošema vraha mé přítelkyně se zásadně nebavím." "Počkej, Susan byla tvoje holka? A mimochodem Eret nebyl můj kámoš. Byl to nejnamyšlenější blb z celého kraje," dívá se na mě těma nejkrásnějšíma smaragdovýma očima, které na mě kdy spočinuly. Mám pocit, že se v nich utopím. Proboha Trevore vzpamatuj se, nerozplývej se jako nějaká holka. Jsi kluk proboha! Křičí ve mně vnitřní hlas.

"To neznamená, že ty nejsi podobný. Budeš hrát kamarádíčka a pak mě ve spánku probodneš, ne díky, nechci," vymýšlím nějakou výmluvu.  "Kdo říká, že s tebou chci být spojenec, vždyť jsi na mě příjemný jako kaktus," zvedne uraženě obočí, ale přitom mu trochu cukají koutky a celou dobu na mě upírá svůj zrak "No, ale proto tu nejsem, chceš teda pomoct nebo ne?" nabídne mi ještě jednou již vážněji. Ten kluk má výdrž. Pomyslím si. Zpočátku mě nechává Aaron pracovat samotného a pouze mě jenom navádí. Po chvíli, ale zjistí, že to nemá žádný smysl. „Jsi fakt nemehlo," procedí mezi zuby. A já na něj vrhnu skoro vražedný pohled. "Nemusíš mě rovnou zabíjet, kvůli pravdě," pobaveně odvětí. Zamručím pouhé hm.

"Vezmi si ten drátek do ruky," káže mi. A bez upozornění na mé ruce přidá ty svoje. Celým tělem mi projede mravenčení. Co se to sakra děje? Cuknu sebou. "Asi jsem na to měl upozornit, jak vidím, ale jinak tě to nenaučím." "To je dobrý, princip jsem pochopil, jen to musím zkoušet dál. Takže jestli chceš, můžeš jít na jiné stanoviště, zvládnu to tu," snažím se vykroutit z jeho pomoci a i společnosti. Protože se v ní cítím celý nesvůj. "Jak myslíš," připravuje se otočit a odejít. Než to stihne udělat, pronesu pouhé: „jo a děkuji," usměje se a odchází. 

Zbytek tréninku uteče jako voda, než se naději, vcházím do výtahu, kde se nacházím překvapivě sám. Vyjedu do sedmého patra, kde už na mě čeká Sophie s Euphonií. Obě se ptají, jak trénink probíhal. Stručně jim vše vysvětlím a s omluvou mé nepřítomnosti na večeři se odeberu do svého pokoje. Na jídlo nemám pomyšlení. Jsem vyčerpaný. Hlavním důvodem je bezmoc. Ano, jsem bezmocný. Absolutně netuším, kde a jestli je vůbec Piper v pořádku, a to je ten nejhorší pocit, který jsem kdy mohl zakusit. Dříve, než by mi mohli myslí proletět další myšlenky, usínám. 

-----------------------------------------------------------------------------------------
Pozn. autora:
Jsem tu s další kapitolou :) Včera jsem si tak sedl a přemýšlel, zda je dobře, že jsem kapitoly smazal a znovu je přepisuji, protože moc velký ohlas to nemá. I přesto psát nepřestanu. Jak se říká i pro jednoho čtenáře se má psát a i to mi dělá radost. Takže opět děkuji své nejvěrnější čtenářce, protože bez tebe by to asi dál nešlo (osůbka ví, o které mluvím) :)
PS: Cover v médiích mě naprosto nadchl, a myslím si, že dokreslí tu pravou atmosféru.