Vše je jinak - Hunger Games

13. kapitola

Otevírám oči, které jsou na chvíli zaslepeny přívalem světla proudícího oknem. Prospal jsem celou noc bez toho, aniž by se mi zdála noční můra. Což je úspěch, odpočinek potřebuji. Zvedám se z postele a odcházím do koupelny, kde ze sebe svlékám tréninkový úbor, v němž jsem včera usnul a vcházím do sprchového koutu a nechám na sebe stékat horké kapky vody. Asi po patnácti minutách z něj vycházím a zabaluji se do ručníku. Převlékám se do čistého úboru, který se mi objevil na posteli a směřuji do jídelny.  Po včerejším dni bez večeře mám docela hlad, takže spořádám vše, co mé oči spatří. "Mladý muži, kdybys včera nevynechal večeři, nemusel by ses dneska cpát jako nějaké prasátko," pronese trochu pohoršeně Euphonie.

"Od kdy někdo říká slovo prasátko?" vyprskne smíchy Sophie. Odpovědí Euphonie je pouze propalující pohled směrem k mé stylistce. Sophie se ještě jednou zasměje a Euphonie nad tím mávne rukou. Taková idylka, že? Byla by, kdyby tu seděla i Piper. Najednou se mě zmocní uvědomění a pocit vykřičet to, že Piper je v nebezpečí a kdo ví kde, a že ony tady vedou stupidní rozhovor. Podaří se mi uklidnit se a nevybuchnout, to by vlastně ničemu neprospělo.  Sophie se ke mně otáčí a povídá: "Měl bys jet už dolů. Za chvíli začíná trénink, je za deset minut devět," kývnu hlavou na souhlas, protože mi dnes zrovna není do řeči. Zvedám se tedy a jdu k výtahu.

Dveře výtahu se otevírají a v něm stojí nějací splátci. Nebýt malé jedenáctky, umístěné na dresu nevěděl bych, kde je zařadit. Chlapec vypadá starší než dívka. Oba mají tmavě černé vlasy a snědou barvu pleti. "Ahoj, já jsem Rose," představuje se z nenadání dívka a podává mi ruku, přitom pokračuje v mluvení. „Tohle je Connor," pronáší a ukazuje na svého spolu krajana. Rose se pousměje, ale Connor nevypadá z mé přítomnosti moc nadšeně. Ani mi nepodává ruku na pozdrav. Proto ho ignoruji. Zbytek cesty výtahem, který byl bohudík krátký, jsme už spolu nepromluvili. Tak tady asi spojenectví hledat nebudu. Pomyslel jsem si.

Většina splátců už trénuje, proto i já neváhám a okamžitě se odebírám ke stanovišti jedlých a jedovatých rostlin. Trávím zde asi tři hodiny, a to hlavně kvůli tomu, že po včerejším fiasku u háčků mi rozpoznávání rostlin jde docela snadno. "Páni. Zatím nejlepší výsledek, který jsem tu letos viděl. Pokud ti to takhle půjde i s nějakou zbraní, tak tu máme možného vítěze," mrkne na mě dozorce stanoviště. "Je teprve první den, přijdou určitě i lepší," záměrně nereaguji na část s vítězem, proč bych to měl vše vysvětlovat někomu cizímu. Vím, že se z her nevrátím. Má přežít Piper, která je ale nezvěstná, což si dokola připomínám a kvůli tomu si připadám stále více bezmocnější.

Z mého přemýšlení mě vyrušuje něčí hlas. "Ahoj, Trevor že?" otáčím se a zjišťuji, že se jedná o Emily. "Ahoj, dvojka že?" odpovím rádoby vtipně. Sice na to nemám náladu, ale nějak ji zaujmout musím. "Byla bych raději, kdybys mě oslovoval jménem, takže Emily," pronese vážně, to jí však dlouho nevydrží a rozesměje se. Chvíli na sebe jen koukáme, když najednou ze sebe Emily vyhrkne: "nechtěl bys se mnou utvořit alianci? Vím, že je to asi narychlo, ani se pořádně neznáme, ale s profíkama zásadně odmítám spolupracovat, to jsem věděla už při Sklizni. A ty mi tady ze všech připadáš nejsympatičtější."

Chvíli přemýšlím nad odpovědí. "Budu souhlasit, když mi vysvětlíš jednu věc. Proč ses teda přihlásila do her, když nechceš být s těma volama? Vy profíci držíte přece spolu ne?" vyznělo to hůře, než jsem chtěl. Opravdu bych si měl někdy raději skousnout jazyk a mlčet. "Rodiče jsem ztratila, když jsem byla malá. Vzali si mě do péče náhradní rodiče, které bych tak radši ani nenazývala. Nechovají se ke mně zrovna nejlíp, a když to tak vezmu, nikdo na mě doma nečeká. Proto jsem se rozhodla spojit se s někým, na koho doma čekají a pomoct mu tak k vítězství. A profíci se mi prostě hnusí. Kde máš vůbec sestru? Už včera jsem si všimla, že chybí a nikdo mi na to ještě pořádně neodpověděl." „Takže tobě jde o to nám pomoct, jo? A jenom tak mimo řeč, ty jsi přece taky profík, tak to nesnášíš i sebe? A co se týká mé sestry, s tím si starosti vůbec nedělej, je v pořádku," vím, že jí tak můžu ztratit, ale přece ze sebe nebudu dělat naivního blbce.

"Myslím to vážně. Já se domů vrátit nechci. Tak mě nechej vám pomoct vrátit se domů. A vůbec říkej si, co chceš, mě neodradíš, už jsem rozhodnutá," tak možná to přeci jenom myslí vážně. Trochu se uklidním, "Rozmyslím si to a dám ti vědět, dobře?" Emily se spokojeně usmívá a přikývne. Den uběhne jako voda a společně s Emily, s kterou jsem po většinu dne trénoval a dozvěděl se o ní více věcí a přitom zjistil, že zas tak špatná asi nebude, vcházíme do výtahu. Ještě, než se dveře stihnou zavřít, tak se na mě dychtivě vrhne a její rty přistanou na těch mých. Jelikož stojím čelem k hale, spatřím na konci místnosti Aarona. Oči má zalité slzami, a přitom mě propaluje pohledem. Než stihnu cokoliv podniknout, dveře se zavírají.

Jemně od sebe Emily odstrkuji: „co si myslíš, že děláš?" „Líbám tě, třeba?" odvětí pobaveně. "Nemyslíš si, že na to nebyla vhodná doba? Ještě se ani pořádně neznáme."  "Nepotřebuji tě znát rok, abych věděla, že se mi líbíš," znovu se ke mně přiblíží. Bohudík se výtah zastavuje v patře, který obývá Druhý kraj. „Škoda, už jsem ve svém patře, tak zítra," políbí mě na tvář a odchází. Pokud jsem byl zmatený, tak teď jsem ještě víc. Proč to udělala? A proč se mi to vlastně ani nelíbilo? Proč jsem tak přehnaně reagoval, když se mi zpočátku líbila? A proč myslím jen na Aarona a také na to, jestli je v pořádku? Tolik otázek a žádná odpověď.

------------------------------------------------------------------------------------
Pozn. autora:
Po sto letech další kapitola. Moc se omlouvám, ale vůbec nebyl čas. A když ano, tak nebyla chuť psát a bla bla. Tak doufám, že věrná čtenářka odpustí :P :)