Vše je jinak - Hunger Games

16. kapitola

Otevírám oči, když se zrovna venku začíná rozednívat. Trvalo mi dlouho, než jsem zaspal, a navíc jsem se budil celou noc, a to díky tomu, co se stalo včerejší večer. Začínám mít tak strašně zamotanou hlavu, až se začínám divit, že se mi neotáčí o sto osmdesát stupňů. Abych uvedl věci na pravou míru, včera s námi večeřely i přípravné týmy. Mezi nimi samozřejmě i Fillius, s kterým jsme toho od incidentu v den Přehlídky splátců moc nenamluvili. Vše začalo tím, že jediné volné místo bylo právě vedle něj, s čímž bych se asi ještě nejspíš smířil. To, že se se mnou bez okolků začal bavit o všem možném, začínaje tím, jak mi jdou tréninky konče otázkami na mé rodiče a život v kraji, na mě bylo asi trochu moc. Prostě jako by se nic nestalo, jako bychom byli nejlepší přátelé. Skoro na každou otázku jsem mu nějakým způsobem odsekl či odpověděl jednou větou, vím, možná to bylo dětinské, ale proč bych s ním měl komunikovat?

Dobře, i tohle by se dalo přežít. Ale to, že mi v jeden moment položil ruku na stehno a začal mě po něm hladit, to už na mě bylo opravdu přespříliš. Mou reakci si pamatuji jako by se stala právě teď. Bez jediného slova jsem napřáhl svou pravou dlaň a střelil mu takovou facku, že na to snad ani do konce života nezapomene, a vyřítil jsem se do svého pokoje, kde jsem se pro jistotu zamkl. Takže dnes na snídani už vidím, jakým směrem se budou rozhovory ubíhat, spíš na koho, na mě. Rozhoduji se na chvíli ještě zavřít oči a nečekaně usnu.

Ze spánku mě probouzí neustálé a velmi hlasité klepání na dveře, k čemuž se posléze přidává i hlas Euphonie: "Trevore! Vstávej! Chováš se jako nezdvořák, s výcvikem na tebe čekat nebudou, a navíc máš co vysvětlovat!" "Jo, vstávám," a zcela ignoruji její slova a místo rychlého oblékání se, mířím do sprchy. Tu fakt potřebuji. Ve sprše netrávím tolik času jako obvykle, nechci, aby mě Ephonie snědla za živa. Oblékám si tréninkový úbor a odcházím na snídani. "No to je dost, že se mladý pán uráčil přijít! Tohle si nedovoluj! A co to mělo včera znamenat?" Jo, nemýlil jsem se, Euphonie je na mě dost naštvaná. "Vždyť jsem tady, tak jakýpak rozčilování a kde ksakru je Piper? Nechcete mi zase říct, že se znovu ztratila?" vidím, jak  rudne vzteky ještě víc. Než na mě stihne seslat blesky nebo při nejmenším nějakou kletbu, skočí jí do řeči Sophie, bohudík. "Klid! Oba dva! Trevore ty se snaž do sebe, co nejrychleji dostat aspoň nějaké jídlo, za deset minut začíná trénink, Piper jsme už poslali dolů, chtěla jít trénovat o trochu dřív," beze slov si nabírám misku nějakých cereálií. Euphonie to nese asi hůře, protože se uraženě otočí na podpatku a mizí ve svém pokoji.

"Kdyby sis chtěl o čemkoliv promluvit jsem tady, vím, že jsme nezačali zrovna nejlíp, bylo toho na nás oba hodně, a ještě bude, ale jsem tu, dobře?" prolomí Sophie ticho, doposud přerušované pouze mnou způsobovaným cinkotem lžičky o misku. "Děkuji," a mírně pozdvihnu své koutky úst v mírný úsměv. "Tak a teď bys měl opravdu už běžet, aby tě tvůrci nehledali, já ještě musím vyřídit nějaké věci, ale nejdřív se musím jít převléct, tak ať se daří na tréninku," rozloučí se Sophie a nechává mě tu samotného. Dlouho tu nezůstávám, nechci přijít pozdě, takže jdu k výtahu, když v tom se z rohu místnosti vynoří temný stín. Trochu se vylekám, když se ale stín začne přibližovat rozpoznám, že se jedná o Filliuse. Místo očekávané omluvy mě Fillius chytne pod krkem a začne mi vyhrožovat. "Jestli se ještě jednou stane něco podobnýho jako včera, nechám zařídit to, abys byl mezi prvními obětmi her. A věř mi, že to dokážu. Ubožáku, najednou jsi bezmocný, co?" ušklíbne se. Na chvíli se cítím jakoby paralyzovaný, avšak po pár vteřinách začne v mých žilách kolovat adrenalin zapříčiněný vztekem.

Udělám to, co mě napadne jako první, kopnu jej kolenem mezi nohy. Uvolní můj stisk a když se svíjí na zemi v bolestech, kopnu jej do hrudi. "Kdo je tu teď ubožák? Ještě jednou na mě sáhneš, skončíš hůř! A smrtí mi nevyhrožuj, té se já nebojím!" s tímto se otočím a přivolávám si výtah, který vzápětí přijede. Jedu sám, ostatní splátci už jsou pravděpodobně v hale, což se mi i potvrdí, když se dveře výtahu otevírají, všichni už jsou někde rozmístění a trénují. Proto rychle spěchám k prvnímu stanovišti, které mě napadne, ani nehledám Piper, musím ze sebe dostat ten vztek a všechny pocity, které mi kolují tělem. Rozhoduji se přesně pro to, co bych dle Sophie dělat rozhodně neměl. Ukazuji své přednosti. Ano, jsem u stanoviště s hodem sekerou. Po prvním ročníku her, kdy jsem si uvědomil, že mě mohou také vybrat, tak jsem skoro každý den po tom, když už v lese nebyl skoro nikdo, trénoval se sekerou právě hod či různé výpady, abych byl schopný i boje z blízka.

Proto není překvapením, že zbraně směřují přesně tam, kde jsem zamýšlel, nejdříve do hlavy figuríny, potom do krku a jako poslední čistý zásah do místa, kde se nachází srdce. Uvědomím si, že se mi rozšířily koutky v úsměv. Jasně, zasáhl jsem tak, jak jsem chtěl. Ale být to člověk z masa a kostí, už by byl dávno mrtvý. Úsměv mi při této představě mrzne na rtech, začínají se mi klepat ruce, nesmím to dát najevo, proto se chci přesunout k jinému stanovišti. Než to stihnu, zjistím, že na mě civí ten ze dvojky. "Páni, to bylo slušný. Asi nebudeš taková slečinka, jak jsem si myslel," snaží se mě vyprovokovat. Vzhledem k nedávným událostem se mu to podaří. "Kdo je u tebe slečinka? Neznamená, že jste si spolu s jedničkou a čtyřkou řekli, že se povýšíte na Bohy a budete si říkat Profíci a chovat se jako zabijácké stroje, že jste něco víc. Naopak, chlapečku, jsi nula. Nemít tu horu svalů, nemáš nic. Vsadím se, že v hlavě máš místo mozku slámu." Vybuchnu a stihnu postřehnout, že napřahuje zaťatou pravou pěst směrem k mému obličeji.

Nějakým zázrakem se zjeví Aaron, který musel být poblíž a zřejmě vše slyšet a odtrhne dvojku těsně před tím, než by mě stihl praštit a povídá mu. "Devine, to je dobrý, nestojí ti za to, nenechali by tě nastoupit do her nebo jinak potrestali. Nech ho bejt, dobře?" "Jo máš pravdu, s tím ubožákem si to vyřídím v aréně. Jsi jako první na mém listu, chcípáku," cekne mým směrem a nasupeně odchází. „Vidím, že jsi se spřátelil s panem bezmozkem, ještě se ho i zastáváš. To jsem si mohl myslet. Všichni jste stejní zmetci," slova se ze mě jenom hrnou, aniž bych přemýšlel nad důsledky, které mohou přinést.

"Mlč! Vůbec mě neznáš. Vůbec! A zachránil jsem ti krk, ty debile! Devin by byl ochotný tě zmlátit tak, že by ses potom nepostavil na nohy. Přestaň být tak arogantní blbeček a vzpamatuj se!" křičí na mě a ve mně to jenom vře. "Kdo si myslíš že jsi? Má máma? Která mimochodem kvůli stupidním hrám přijde minimálně o jedno své dítě? Jediný, kdo by se měl vzpamatovat jsi ty! Chodíš si tu a tváříš se tak ublíženě, přitom jsem ti nic neudělal! Nebo bys chtěl abych ti něco udělal? Hm? To, co by kluci měli dělat jenom s holkama? To chceš?" aniž bych si to uvědomil, s každým slovem posledních vět, které opustily má ústa, jsem se po krůčcích přibližoval blíže k němu, až na konci jsem stál pár centimetrů od jeho tváře. "Jsi nehorázný debil," dřív, než stihnu něco odpovědět, je pryč. Civí na mě pár dalších splátců, kteří celý incident očividně sledovali. "Co čumíte? Nemáte nic jinýho na práci?" a s tím se začínají rozcházet nebo pokračovat v tréninku.

V tom ke mně přiběhne Piper. "Co se to děje? Byla jsem na druhém konci haly, když jsem si všimla, že se tu hádáš s tím ze Druhého a pak s tím druhým klukem." "Proboha, musíte se všichni starat? Dejte mi pokoj sakra!" "Trevore," než stihne cokoliv říct, křičím na ni, "Jsi hluchá, nech mě bejt!" mám pocit, že vybouchnu, musím pryč. Proto se řítím na druhý konec haly k boxovacím pytlům, vybírám si jeden, do kterého buším stále a stále dokola, dokud se mi nezatočí hlava a neocitnu se na tvrdé zemi.

------------------------------------------------------------------------------------------
Pozn. autora: 
Jsem tu s další kapitolou. Vím trochu později, než jsem plánoval, ale je tu. A spolu s ní i trochu akce. V hlavě mám pár nápadů, jak by to mohlo pokračovat, tak se snad dokopu přidávat co nejrychleji :)