Vyhnanci- Cesta osudu

10. První noc

Zorua

Nerin nás zavedl do jeskyně. Není zrovna prostorná, ale stačí. Je tu sucho a nevane sem studený vítr. Vlastně je to tu docela útulné. Zem je vystlaná pohodlným mechem a ani tu není taková tma. Líbí se mi tu.

,,Udělejte si pohodlý, ale nedělejte tu nepořádek," řekne tiše Nerin. Nevím, co si o něm mám myslet. Nezní nepřátelsky, ale připadá mi, že není zrovna nadšený, že tu jsme. Nechci mu být proti srsti. Doufám, že se spřátelíme.

Sednu si a následně si i lehnu. Pokládám si hlavu na tlapky a Hunter si lehá vedle mě. Jeho hlava se ocitá na mých zádech a já cítím, jak dýchá. Je to příjemné. Takové uklidňující. Taris si lehá kousek od nás. Je na ocas daleko. Je tu ticho. Ale ne nepříjemné.

Nerin se na nás dívá, ale neusmívá se. Ani se nemračí. Nedokážu na něm nic poznat. Ani špetku emocí. Když je asi spokojený s pořádkem, který tu zůstal, odchází z jeskyně. Nechává nás tu samotné. Netuším, jestli je to protože nám věří nebo z nějakého jiného důvodu. Snad to první. Hned na to vbíhá do jeskyně Silver. Skáče do hromady mechu a zahrabává se do ní. Je to jediné místo, kde není mech uspořádaný. Spíše naopak. Asi je to místo vyhrazené přímo pro ní.

,,Je takový pořád?" dovolím si se zeptat. Silver vystrkuje hlavu z mechu a valí na mě své slepé oči.

,,Nerin? Pořád ne. Ale většinou ano. On je totiž moc smutný," odpovídá Silver a zabořuje čumák do mechu.

,,Smutný?" zajímá mě. Z čeho by mohl být tak smutný?

,,Ano. Už dlouho. Ještě předtím, než jsme se potkali. Teď už je to ale lepší. Ani přesně nevím, proč je smutný," říká tiše Silver. Spíše mumlá.

,,A nevadí mu náhodou, že jsme tady?" změním téma. Ona by to mohla vědět.

,,Určitě ne. On je moc starostlivý. Pomáhání ostatním bere jako samozřejmost."

To se mi ulevilo. Nepochybuju o jejích slovech. Jsem přesvědčená, že mluví pravdu. Ještě se mi nechce spát a tak pokračuju v rozhovoru.

,,A jak jste se vlastně potkali?" napadá mě.

,,No, to už je docela dlouho. Nějaký ten rok. Já se tu už narodila, ale má matka mě musela opustit. Nedokázala se o mě starat. V tu dobu jsem ještě moc neuměla používat jiné smysli jako teď. Byla jsem obyčejná slepá vlčice, co chtěla přežít."

Silver

Vyprávím Zorue shrnutě, jak jsem se potkala poprvé s Nerinem a při tom si připadám, jako bych se vracela zpátky do té doby.

Flashback

Jdu po nějaké stezce, kterou vyšlapala vysoká zvěř a snažím se něco zaslechnout. Napínám uši a při tom nemotorně zakopávám o kamínky. Tolik bych si přála vidět. Bylo by to o tolik snažší. Jsou to teprve dva dny, co jsem sama. Mám hlad a nejsem schopná si něco ulovit. Jsem teprve vlče. Bylo by to pro mě těžké i kdybych viděla, ale takhle je to přímo nemožné. Všechno vyplaším ještě než se dostanu blíž.

V tom zaslechnu nedaleko ode mě prasknutí větvičky. Skrčím se a zalézám do trávy. Větřím. Nerada bych vyběhla za medvědem. Cítím zajíce. Jsem si jistá. Ten pach si pamatuju. Určuju směr odkud slyším nepatrné zvuky a pomalu mířím tím směrem. V plížení nejsem zrovna nejlepší. Pořád zakopávám. Tentokrát mi to ale celkem jde. Zatím jsem o nic nezakopla. Postupuju slepě vpřed s mizivou nadějí, že se nic nepokazí. A jako naschvál. Šlápnu na větvičku a ta se zlomí. Zastavuju a naslouchám. Slyším, jak zajíc odbíhá. Už mám vážně hlad. Nemůžu ho nechat utéct.