Vyhnanci- Cesta osudu

17. Čekání

Silver

Ležím u jezera, hlavu mám položenou na tlapkách a vnímám jen zpěv ptáků. Krátká tráva mě lechtá v kožichu a sluníčko mi hřeje záda. Ve vzduchu však cítím změnu. Již brzy začne foukat ledový vítr a listí spadá ze stromů. Doba hřejivého slunce skončí za pár dní.

Pamatuju si, jak mi Nerin vyprávěl o čtyřech mocných bytostech, které řídí koloběh období. O Kiritovi, obřím ptáku, který na svých perutích nesl slunce. Jeho křídla by měla být tak velká, že by zakryla celou oblouhu. My ho ovšem vidět nemůžeme, protože se skrývá za svým peřím z mraků.

Když jsem byla malá, věřila jsem úplně všemu, i když bylo obtížné si to představit, když nevím jak vypadá slunce, nebo mraky. Ani si neumím představit, jak široká může být obloha. Moje schopnost vnímání je jaksi omezená na věci nacházející se na zemi.

Právě v tuhle chvíli pociťuju slepotu víc, než jindy. Protože vím, že Nerina už asi nikdy neuvidím, ale nebude za to moct moje postižení. O to horší to je. Uvnitř hrudi se mi rozlívá příšerná tíha smutku. Kdybych věděla, že to takhle dopadne, ležela bych s ním každou noc venku, tiskla se k jeho boku a každé ráno mu žužlala ucho, i když vím, že to nesnáší. Je to jakobych znovu přišla o otce.

Jsme u jezera už tři dny. Za celou dobu jsem nesnědla ani sousto, přestože mi nosili moje nejoblíbenější části zajíců a spoustu myšek. Nemám hlad. Vždy, když přišla noc, zmocnila se mě touha výt žalem na měsíc, ať už byl kdekoli. Jenže mě Zorua upozornila, že by mohli být v okolí stále otrokáři, a proto by to bylo až moc riskantní. Není nás tolik, abychom se mohli ubránit větší skupině vlků.

Musím proto držet svůj žal uvnitř mé ztrápené duše tak dlouho, dokud nepřijde čas odejít.

Hunter

Vracím se k našemu dočasnému útočišti s pohublým zajícem mezi zuby. Taris  jde hned za mnou s jen o trochu větším úlovkem. Dneska nám štěstí nepřálo, stejně jako včera. A den před tím. Snažíme se, co to jen jde, abychom přežili. Zorua zůstala u jezera, nechtěla tam nechat Silver samotnou. Nedivím se jí. Ta bílá vlčice musela vytrpět příšernou ztrátu. Ale přeci jen, Nerin není mrtvý. Nebo by minimálně být nemusel. Nejspíš se vrátil k doupěti a zjistil, co se stalo. A teď míří sem, protože ví, že jinam jít nemůžem.

Vyjdu na mýtinu s vodní plochou a první, čeho si všimnu, je Silver. Od včerejška se nepohla. Tiše zakňučím a se skloněnou hlavou k ní dojdu.

Položím k ní zajíce, ale ona jen vzdychne a odvrátí tvář. Šťouchnu do ní tlapkou, ale nereaguje. Začínám se o ní opravdu bát. Takhle to prostě jít nemůže.

,,No tak," prolomím ticho a přisunu jí zajíce blíž k čumáku. Třeba, když ucítí vůni čerstvé kořisti, dostane hlad. Kdo by po tak dlouhém půstu odolal?

,,Nemám hlad," zašeptá. Protočím oči. Sednu si a zahledím se na jezero. Na průsvitné hladině se odráží západ slunce a drobné vlnky vytvářené větrem se třpytí jako spadlé hvězdy. Ani po takové době mě ten pohled neomrzel. Vždy jsem rád koukal na vodu. Jak klidně plyne a odnáší vše špatné pryč do nenávratna.

Vzpomenu si na den, kdy nás sem Nerin vzal poprvé. Celý den jsme dováděli jako vlčata a vraceli se do doupěte mokří a unavení. Jakto, že si teď připadám o tolik let starší? Vždyť uplynulo tak málo času. Proč nemůže být život jako voda? Klidný a čistý?