Vyhnanci- Cesta osudu

16. Prach a krev

Taris

Jsou to už dva dny, co Nerin odešel a nechal nás tu samotné. Daří se nám. Zorua zvládá svoji nově nabytou pozici vůdkyně obstojně. Věděla jsem, že bude dobrá, ale ona dokonce jěště předčila má očekávání. Vše zatím promyslela předem. Stanovila lovecké výpravy, tak, aby vždy jeden vlk odpočíval. Navíc rozhodla, že je nesmysl nechat tábor nechráněný, ikdyž se zatím nic nestalo, a stanovila hlídku, která byla bdělá mezitím, co byl tábor opuštěný. Sice pak na lov zbyli jen dva vlci, ale chodíme dvakrát denně. Takže máme méně kořisti, ale pořád dostačující množství na to, abychom nehladověli. Také vždy jí jako poslední, což se mi až tak nelíbí, protože na ní většinou zbyde nejmenší díl. Ale myslím, že její systém je výhodný pro všechny a tak s ním všichni souhlasí.

Zrovna teď držím hlídku já a Hunter odpočívá. Zorua se Silver vyrazili na lov před hodinou, a tak předpokládám, že se nejmíň hodinu jěště nevrátí. Já s Hunterem jsem byla na lovu včera večer, v noci jsme všichni odpočívali, Hunter měl hlídku a dnes před úsvitem vyrazily ony. Zrovna teď se slunce dere nad lesy a líně postupuje na vrchol oblohy. Není to tak dlouho, co teprve úkázalo své zářivé paprsky. Vždy jsem ráda pozorovala východ slunce. Líbí se mi pohled na mraky, které vypadají, jako by hořely v počínajícím světle, zatímco vše ostatní se ztrácí ve tmě.

První ptačí otužilci už začali opatrně zpívat, ale jejich píseň je čím dál jistější a hlasitější, jak se přidávají další pěvci. Jinak všude panuje ticho a klid. Už jsem si na to zvykla. Poslední týdny byly klidné. Odprostili jsme se od ruchu smečky a nyní jsou naše životy spokojené a ničím nesvazované. Pořád máme řád, ale není tak pevný a porušení se nijak netrestá. Není důvod. Nikoho tím neohrožujeme. Něco jiného je smečka o třiceti vlcích, tam už je řád a tresty potřebný. Ale my jsme jen čtyři, což to není smečka, ale skupina. Jsme přátelé a rodina.

Zaslechnu za sebou tichý šramot. Nastražím uši a otočím se. Z doupěte se se staženým ocasem vypotácí Hunter, na tváři má úzkostlivý pohled. Zpozorním.

,,Co se děje?" zeptám se zmateně a nakloním hlavu na stranu. On se na mě nešťastně podívá a hystericky zakňourá.

,,Vypil jsem moc vody, chce to ven," pronese procítěně a začne se šouravým kolébavým krokem ubýrat k lesu. Chvilku ho zamlkle pozoruju, pak vzdychnu, zavrtím nad jeho chováním hlavou a znovu začnu svým zrakem propátrávat les přede mnou.

Netrvá to ani pár minut a za mnou se ozve další šramot. Tentokrát je to ale jiné. Není tvořen pomalým loudavým krokem, jako když Hunter odcházel. Toto je jasný hluk, který vydává zvíře na úprku. Slyším lámání větviček, prodírání křovím a splašený dech. Okamžitě se otočím a stojím na nohou. Z lesa v tu chvíli vystřelí Hunter s šokovaným výrazem plným děsu. Něco mi napovídá, že tentokrát se nejedná o lest z jeho strany.

Než se ho stihnu zeptat, zaslechnu mnohonásobně hlučnější šramot, který vydává mnohem víc běžících tvorů.

,,Jsou tady!" vyhrkne Hunter a prudce zabrzdí za mnou. V tu chvíli se z lesa vyhrnou další vlci. Chvilku se zmateně rozhlížejí a když nás spatří, zarazí se a strnou na místě. Ti, kteří následují za nimi, do nich naráží, jelikož nečekali takovouto překážku.

Strčím do Huntera, aby se vzpamatoval a naježím svoji srst na zádech. S temným vrčením vykročím blíž k vetřelcům a ti nejbližší si mě obezřetně přeměří. Neustupují. Na plácek táboru vystoupí další a já myslím, že už jsou všichni. Stojí jich proti nám pět. To je dvojnásobná přesila. Zatím ale neútočí. Jejich divoké výrazy však napovídají, že přesně to mají v plánu.