Vyhnanci- Cesta osudu

5. Bílá vlčice

Taris

Konečně doběhnu celá udýchaná k místu, kde jsem zanechala Zoruu a Huntera. Rozhlédnu se. Zahlédnu šedý kožich. Rychle k němu běžím.

Hunter se na mě podívá. Ví, že chci vědět jedinou věc. Nervózně začnu přešlapovat. Najednou mi připadájí dlouhé i vteřiny.

,,Je na živu," řekne klidně. Všechen strach rázem zmizí a já dlouze vydechnu.

Přijdu blíž k černé vlčici. Její hruď se zvedá, ale oči má zavřené. Vypadá tak klidně. Kdy se asi probudí? Sednu si a dívám se na ní.

Zaslechnu Hunterovo výhružné vrčení a vzpomenu si, že nejsem sama. Otočím se. Hunter se pomalu přibližuje k bílé vlčici. Ta zase pomalu couvá. Rychle před Huntera skočím.

,,Co to děláš?" zeptá se zmateně.

,,Spíš, co to děláš ty?" zavrčím. Pak mi dojde, že jsem mu to ještě neřekla.

,,Promiň," řeknu a sklopím na chvíli uši, pak je ale rychle zvednu a pokračuju, ,,Zachránila mě před tím vlkem."

Vidím, že moje slova ho zrovna nepřesvědčila. Stále je v bojové pozici. Je připraven kdykoli zaútočit.

,,Vždyť je slepá! Nemohla tě zachránit," vyjede.

Vlčice se do toho zatím neplete. Čeká jak to bude dál. Podívám se na ni.

,,Co si vlastně zač?" zeptám se nakonec.

Flash back

Silver

Procházím se lesem. Cítím pod tlapkama tvrdou zem. Ve vzduchu se vznáší vůně kytek, které rostou všude kolem. Nevidím je. Přesto vím, že tam jsou. Vnímám své okolí. Naslouchám. Slyším zpěv ptáků, bublání potůčku, který je odsud vzdálený asi dva kilometry, i blížící se vrčení. Je to úžasný. Počkat. Blížící se vrčení?

Zaryju drápy do země a vnímám otřesy. Zhluboka se nadechnu a s výdechem nechám všechny myšlenky odplavat. Nechám plynout okolní krajinu dál. Jako bych tu nebyla. Pomalu do mě proudí energie z okolí. Proudí skrz mě. Splynula jsem s ní.

Podle nepatrných otřesů se mi začíná vykreslovat celá krajina. Ty otřesy jsou těžko poznatelné. Vidím je. Ale jiní tvorové ne. Tedy... jen někteří.

Otřesy z mého pohledu vypadají jako takové kružnice, které vycházejí ze mě a když do něčeho na některém místě narazí, na tom místě zmizí. Černá místa znamenají, že tam něco je. Bílé je vše okolo. Pomalu to vše splývá dohromady a pak vidím krajinu podrobně. Sice je vše černobílé a obloha je černá, ale nevadí mi to. Zvykla jsem si. Navíc je to lepší než vidět normálně. Takhle vidím i to, co jiní nevidí.

Vidím dva vlky jak se ke mně blíží. Schovám se do keře a čekám. Jeden vlk utíká před tím druhým. Nezabírá mi moc času zjistit, že ten druhý chce zabít toho prvního. Když vyběhnou na louku, běžím za nimi.

Vysoká tráva mi nevadí. Ve výhledu mi nebrání.

Zastavím se a naslouchám. Vidím odrazy dvou vlků. Jeden se krčí těsně při zemi. Ten druhý očividně větří. Hledá tu první.

Přikrčím se, půjčím si trochu energie z okolí a skočím. Dokážu ho srazit k zemi. On hned začne vrčet. Setřese mě a ožene se zuby. Uhýbám otočkou a když jsem v polovině za pomoci otřesů si všimnu, že kulhá na jednu nohu. Pak si ještě všimnu, že když útočí na pravou stranu, částečně u toho odhalí krk. Hned toho využiju. Rychle se přesunu za něj a tím ho donutím zaútočit na mě- tedy na pravo. Skrčím se a když se ke mně správně natočí, kousnu ho do té zraněné nohy. Od ní hned odskočím a jediným pohybem se přesunu k jeho krku. Kousnu ho, ale moje předpoklady selhaly. Ohnal se až moc rychle.

Cítím hroznou bolest na lopatkách. Pak už si jen uvědomuju, že letím vzduchem. Na tom je nejhorší, že nic nevidím. Abych viděla, musím se něčeho dotýkat. Něčeho, co je něčím spojeno se zemí. Teď je kolem mě jen tma. Nevím kam dopadnu.

Odpovědí na všechny mé otázky byl strom. Hrbolatá, rozpraskaná kůra se mi zaryla do zad. Pak už jen nastal dopad na zem. Docela výška. Musel mě vyhodit hodně vysoko. Pomalu se vzpamatovávám z bolesti a váhavě se znovu stavím na nohy.

Uvolním se a propůjčím si další energii z okolí. Neberu si jí moc, protože co si půjčím, musím vrátit. Když jí mám dost, znovu vyběhnu proti vlkovi.

Ten se zatím přiblížil k tomu druhému. Znenadání vyskočí.  Naberu rychlost, skočím a ve vzduchu do něj narážím. Odhodila jsem ho tím přímo do rokle.

Stojím nad roklí a dívám se dolů. Je vážně hluboká. Díky otřesům však vidím na samé dno. Ten vlk leží dole nepřirozeně zkroucený.

Rozhodnu se věnovat pozornost té vlčici co se na mě dívá. Jdu k ní blíž. Díváme se na sebe. Poté se však rozběhne směrem do lesa.

Tak to ne. Konečně jsem našla někoho, kdo se mě nepokouší zabít. Nenechám ji jen tak odběhnout. Běžím za ní.

Po krátké době se ocitám na místě, kde na zemi leží tělo nějaké vlčice. Vím, že je naživu. Cítím, jak jí tepe srdce. U ní sedí další vlk. Vlčice, kterou jsem zachránila jde za nimi. Já radši stojím opodál.

Jenže pak si mě všimne ten vlk. Jde ke mně a vrčí. Pomalu couvám.

V tom přede mě skočí ta vlčice.

,,Co to děláš?" zeptá se vlk.

,,Spíš, co to děláš ty?" zavrčí vlčice.

,,Promiň," omluví se vlčice a na chvilku sklopí uši, hned je ale zvedne a pokračuje, ,,Zachránila mě před tím vlkem."

,,Vždyť je slepá! Nemohla tě zachránit," vyjede vlk. To samé vždycky tvrdili členové mé smečky. Nechápali to. Nikdo to nechápe. Ostatní ty otřesy nevidí. Nevěří, že vidím jako každý jiný tvor. No... trošku jinak, ale to není podstatné.

Vlčice se na mě otočí. ,,Co si vlastně zač?" ptá se.

Váhám, jestli mám odpovědět. Nakonec se ale rozhodnu.

,,Jmenuju se Silver," usměju se na ně.

Uf. Hotovo. Tak jsme se seznámili s novou postavou. Co na ní říkáte? :D

Doufám, že se kapitola líbila a ahoj!